Podvečer měkne do zlatavých tónů, jabloně dýchají vůní, co zůstává na rtech. Vítr se zvedne, odnese slova do větví, dřív než se narodí. Stojí u pěšiny. Tichá, a přece ne zcela klidná. Šaty se jí lehce dotýkají stehen, jakoby si pamatovaly každý krok, každý neklid. Na kůži jí ulpívá den, v jemném světle na klíčních kostech, v teple, které se nechce vzdát večeru. Když si odhrne vlasy, odhalí šíji…