Les byl tichý, jen listí pod nohama tiše šustilo a sluneční paprsky se prodíraly mezi korunami stromů. Šli jsme vedle sebe, beze spěchu, jako bychom měli všechen čas světa. V tom klidu bylo něco důvěrného, něco, co člověk zažije jen s někým, kdo mu je blízký. Zastavili jsme se na malé mýtině. Vzduch voněl jehličím a teplem pozdního odpoledne. Podívala se na mě tím pohledem, ve kterém nebyla…