Byl to jeden z těch obyčejných podzimních dnů, kdy se hodiny táhnou a zároveň utíkají příliš rychle. Ráno 6. třída, pak kvinta, septima, oktáva – zeměpis, dějepis, občas nějaká ta ekologická výchova. Po obědě jsem měl ještě jednu devátou a pak už jen ta domluvená konzultace s matkou Aničky Novotné. Holka je chytrá, ale zeměpis ji vysloveně nebaví. „Nerozumí klimatickým pásmům a tropům,“ napsala…

Po střední jsem se nedostal na vysokou, tak jsem šel na úřad města. Každý den stejný: razítka, fronty, kafe z automatu. Po půl roce jsem už věděl, kdo si bere dlouhou pauzu na cigáro a kdo si tajně píše s někým z jiného patra. Na večírek mě pozvali skoro náhodou„jen naše parta z odboru, pojď, bude sranda“. Šel jsem, protože doma nuda a televize. Seděl jsem u stolu, popíjel pivo a poslouchal…

Byl jsem s klukama na lyžích, celý den na svahu, nohy už bolely, ale nálada byla skvělá. Večer jsme se všichni sešli v tom útulném baru u lanovky – dřevěné stěny, teplý oranžový světlo, vůně dřeva, horkého svařáku a mokrého oblečení. Hudba hrála tak akorát nahlas, aby se dalo mluvit, ale zároveň to vibrovalo v hrudi. Seděl jsem u stolu s půllitrem piva, když jsem ji poprvé pořádně zaregistroval.…

Po rozchodu s přítelkyní jsem si myslel, že už nikdy nebudu chtít nikoho nového. Měsíce jsem chodil jako ve snu, práce, domov, spánek, opakující se prázdno. A pak jsem ji jednoho listopadového odpoledne potkal na náměstí. Stála tam u vánočního stánku s punčem, v dlouhém tmavém kabátě, vlasy volně přes ramena, a když se otočila, poznal jsem ji okamžitě. Byla to ona, dívka, kterou jsem před čtyřmi…

Začínalo to jako stovky jiných konverzací na seznamce. „Ahoj, jaký máš víkend?“ Nic extra, žádné velké očekávání. Pak jsem v jejím profilu viděl slovo „vdaná“. No jasně, pomyslel jsem si, klasika. Přesto jsme pokračovali – lehce, vtipně, bezpečně. Až jednoho večera přišla zpráva s fotkou. Žádné varování. Jen černé krajkové kalhotky lehce stažené dolů a pohled přes rameno. Dokonalý kulatý zadeček,…

Byl to dlouhý den, plný jízd po městě, kde se slunce odráželo od asfaltu a pot mi stékal po zádech pod uniformou doručovatele. Poslední adresa byla v klidné rezidenční čtvrti, kde domy vypadaly jako z katalogu – bílé ploty, upravené trávníky a tichá atmosféra, která kontrastovala s rušným centrem. Zazvonil jsem u dveří a čekal, držící krabici v rukou. Když se dveře otevřely, stála tam ona –…

Bylo to jedno z těch bezchybných červencových odpolední, kdy vzduch voní po lipách a po horkém prachu silnice. Seděla na dřevěné lavici u staré kašny na náměstíčku, bosé nohy lehce pohupovala nad dlažbou a četla knihu, kterou stejně poslední čtyři stránky nevnímala. Slunce jí prosvítalo tenkou lněnou halenku a kreslilo na látce mapu jejích ramen, klíčních kostí a malých prsou. Prošel jsem kolem a…