Bylo mi čerstvých dvacet a všechno ve mně bylo tak nějak napůl – odvaha i nejistota, zvědavost i stud. Ten večer byl teplý, ulice téměř prázdné, lampy kreslily na chodník dlouhé stíny. Šli jsme tři. Já, můj přítel a jeho kamarád. Smáli se něčemu, co jsem ani pořádně nevnímala, protože jsem si víc uvědomovala, jak blízko stojí. Jak se občas naše ruce nechtěně dotknou. Jak se mezi námi vznáší něco…
Probudila jsem se do ticha. Slunce už dávno vstalo a jeho světlo se líně opíralo o záclony, kreslilo na stěny měkké stíny. Byt byl prázdný – žádné kroky, žádné hlasy, jen vzdálený šum města za oknem. Ležela jsem chvíli bez hnutí a poslouchala vlastní dech. V těle mi zůstávalo cosi neklidného, dozvuk snu, který se rozpadl příliš rychle. Zavřela jsem oči a snažila se ho zachytit zpátky, ale zůstaly…
A tak to pomalu začalo.. Pomalu se začalo stmívat. Byli jsme naštěstí na místě, kde moc lidí neprojde, kousek dál je jen pár domků. Alespoň jsem nemusela být až tak nervózní z toho, že nás někdo uvidí. Že začátku jsem se, nebudu lhát, necítila úplně komfortně. Byla to taková směs zvědavosti, nervozity a vzrušení. Vnímala jsem, že se to děje s partnerem a někým, koho oba známe. Hlavně se v hlavě…
