Světlo lampy ozařovalo mapy starého světa rozložené na stole. Byli jsme unavení po dlouhé cestě, já i on, ale přesto plní touhy. V našem věku si byly ženy s muži rovny – veleli jsme lodím, objevovali neznámé kraje a sdíleli stejnou svobodu. Ale v soukromí naší kajuty jsme rádi měnili pravidla. Nevím, zda ja či on ty pravidla začal měnit, ale měli jsme rádi vše, on něžnosti, kdy jsem byla v sedmém…

Kdysi dávno, v jednom starším království, kde se přání splnila pouze tichem nebo šeptem a vše vonělo po jasmínu, žila žena, která pracovala jako švadlena. Nebyla to ta, co pracuje rychle, ale ta, která ví, kdy zpomalit. Říkali jí švadlena ticha, protože málokdy promluvila. Ne proto, že by mluvit nechtěla a neměla co říct, ale proto, že ticho někdy sloužilo lépe než slova. Byla klidná, její pohyby…

Jednoho dne na moři, bouře venku bičovala loď a v kajutě vládlo stejné šílenství. Přitlačil mě na stůl s mapami, drsně mi chytil obě zápěstí do jedné ruky a přišpendlil je nad mou hlavu. Žádné něžnosti. Moje kundička byla divokou touhou už naprosto mokrá. A to ještě ze nevíte, ze fakt mokrá, což ukázalo oné prostěradlo z minulé noci. „Katko, dnes večer tě nešetřím,“ vydechl mi do úst a drsně mě…