Potkal jsem ji na schodech pozdě večer. Už několikrát jsme se míjeli. Pokaždé ten stejný pohled. O vteřinu delší, než by měl být. Pokaždé jsem cítil, že se na mě podívá ještě jednou, když si myslí, že už ji nevidím. Tentokrát jsem se nezastavil, abych ji nechal projít. Zůstala stát o schod níž. Dívala se na mě a čekala. Ty se mě bojíš?“ zeptal jsem se tiše. Ne. Tak proč se ti třesou ruce?…
Hodná. To jediné slovo ji zasáhlo víc než můj dotek. Viděl jsem to v jejích očích. V tom krátkém zachvění, které se snažila skrýt. Stála přede mnou s rukama za zády a čekala. Nechal jsem ji čekat. Pomalu jsem kolem ní obešel. Slyšela každý můj krok, ale nevěděla, kdy se jí znovu dotknu. Zastavil jsem se za ní tak blízko, že musela cítit moje teplo.Přesto jsem se jí nedotkl. Nervózní? Trochu.…
