Bylo úterý, brzké odpoledne. Eva právě skončila schůzku s klientem, ale na dnešek si nechala volno. Doma ji nečekalo nic – alespoň ne nic, po čem by v hloubi duše toužila. Její muž měl poslední týdny hlavu jinde. Děti ve škole, domácnost jela jako na autopilota. A její tělo, její mysl… strádaly. Zavibroval telefon. „Jsem za městem, jak jsme se bavili. Přijeď, jestli chceš. R.“ Její prsty se samy…

Bylo už šero, když jsem dorazil na místo. Úzká lesní silnice se ztratila mezi stromy a pak náhle otevřela na malé mýtině. Penzion Na Skále. Oprýskaná dřevěná cedule, která vypadala, jako by už dávno ztratila touhu vítat návštěvníky. Přesně takový kout světa jsme hledali. Odříznutý. Tichý. Skoro jako zapomenutý. Z motoru mého Volva sice pořád stoupala pára, ale mně už bylo horko dávno. Ne z jízdy.…

Byl to večer těžší než obvykle. Vzduch se hýbal pomalu, téměř neochotně, jako by tušil, že se stane něco, co by se mělo odehrát jen mezi stěnami a tichem. Třetí sklenka červeného vína zůstávala vedle svíčky na stole. Její rty na skle zanechávaly neviditelný podpis, otisk, který nebyl potřeba mazat. Seděla naproti, nohy překřížené, šaty jemné jako dech. Když si upravovala lem punčoch, bylo v tom…

Večer padal pomalu a město se halilo do tmy. Vysoký hotel na kraji města zářil do noci jako maják. Byl to první takový večer. Dva páry, co se dlouho znaly jen z chatu. Jiskra přes obrazovku byla zřejmá už dávno. Ale dnes... dnes měli přestat jen snít. Pokoj 314. Luxusní apartmá. Tmavé závěsy, šampaňské na stole, měkké světlo z lampy a tlumená hudba v pozadí. Zaklepání na dveře. On jí letmo…