Vše začalo velmi nevinně, ale nepředbíhejme linii děje a přejděme k současnosti. Ocitáme se ve velké temné, kamenné, studená místnosti, vypadá jako nějaký sklep, ale co ty roztodivné věci kolem? Nu uvidíme. V jednom rohu velké místnosti, jsou mříže, které tvoří s rohem malé vězení. Není velké, podle odhadu má půdorys 2 na 1 metr. Vysoký strop a zemi tvoří masivní kamenné části a dvě stěny tvoří…

Lenka se pomalu probouzí, cítí celé tělo. Ležela sice na koberci u pánovy postele, ale koberec není příliš měkký, je tenký. A pod ním tvrdá zem. Celou noc se kroutila a převalovala, dokonce jí na chvíli chyběla i její cela dole. Zem tam byla taky tvrdá, ale měla tam alespoň slámu. Navíc tady nahoře je dost velké vedro. Pavel je asi zvyklý, ale Lenka ne. Lenka se pohnula a zachrastily okovy. …

„Tak co princezno, jakpak ses nám vyspala?“ Vyrušila Lenku opakovaná otázka. „Pusť mě Pavle, včera jsem to přehnala!“ „Ale, ale takže už se nám vrací paměť?“ „Půůůsť mě, někdo mě jistě bude hledat! Když mě nepustíš táta ti udělá ze života peklo!“ „A jéje, zase ta ohraná písnička. A ještě tu o červené Karkulce prosím.“ Lenka byla naštvaná. „No, ovšem jsem rád holčičko, že už sis vzpomněla.“ …

Pavel tiše seděl vzadu a pozoroval, co se bude dít. „Tak co bude, děvko? To už neudržíš ani pozornost? „ Vytrhl Lenku z jejích myšlenek Hančin křik. Lenka tomu nechtěla uvěřit, říkala si v duchu: „Vždyť Hanka je moje nejlepší kamarádka. Nikdy jsem nevěděl, že je takhle ujetá. Ale tohle? To si určitě jenom dělá srandu.“ „Ty kurvo jedna rozmazlená, tak budeš poslouchat nebo ne? Pojď sem!“…