Den si dává načas, vytrhne ze snu a rozlije se po všem, co mu přijde do cesty: Dnes není kam spěchat, jen se roztáhnu na čerstvě pokosenou stráň, kterou ještě neshrabali a měkce se opírá do zad. Obzor je prázdný a čistý, jen několik kroků přede mnou vrhá dlouhé stíny…

Noc je velká stínohra, noc je inkoustová čára na cestě mezi jedním a druhým dnem. Noc je hluboká černá řeka plná milujících se těl a cikád, když hoří, nebo ledových střepů za mrazu, řeže a hladí a nic jí není cizí, protože všechno jako by se v ní popravdě ani nedělo,…

Píšu si tu jen tak, jen, že žiju a jen, že sním, nic moc a nikdy nic víc to tu nebude. Ať si trhnou nohou všichni znalci frází s bicyklem na nose, mě je dobře tady, mezi Vámi, co umíte prožít a chtít a toužit a možná i milovat, mezi Vámi, co jim ten náš cvrkot je…

Tisícovky vloček se už dlouhý čas pomalu jedna za druhou snáší k zemi. Dívám se na ně a nechávám si je povalovat po zádech, ulpívat na ramenou, táhle si spolu hrajem s časem a nechaváme ho burácet, jdou o nás řeci, ale ať si jdou kam chtějí, se svými vločkovými ženami…