Výlet do neznáma v neznámým III.

Když jsme se od sebe s popadajícím dechem odtrhli, a já se konečně směla pořádně nadechnout, zjistila jsem, že polovina našeho oblečení už je z našich těl poházená po předsíni.
„No páni, za tohle můžu i já?! Kdy se to stalo a jak dlouho už tu jsme?" vůbec jsem si nedokázala představit časový horizont, který od výstupu z taxíku a líbání za dveřmi uplynul. Ale nijak to nevadilo, vlastně jsem kvitovala, že se čas dokáže zastavit s námi (i když ještě ne s ním ve mně).
Znovu mně vzal za ruku a v setmělé předsíni, kde on byl tím pánem, pokračoval popaměti. Vložila jsem do jeho počínání celou svou důvěru, i když jsem sama v sobě nedokázala pochopit, kde se to bere. „Vždyť ho neznáš!" křičel na mě rozum. Snažila jsem se zaostřit v přítmí, ale nedařilo se mi to. „Nevadí, kdyby to byl sériový vrah, tak snad cestu ven snad najdu nebo si rozsvítím." můj mozek pracoval v rozporu s ostatními částmi těla, která toužila pro příslibu jeho plánů. A já je chtěla všechny, ty naznačené, ty nevyřčené. Všechny do jednoho.
Jako by mi četl myšlenky, prudce mě přitáhl ke své nahé hrudi - přiznám se, že jsem to nečekala. Překvapení na mně asi bylo znát, protože přišla otázka, jestli je všechno v pořádku. Pohled splašené laně mu nejspíš napověděl, že by měl zpomalit. Dát mi čas vstřebat a mozku si uvědomit, že je to to, co jsem chtěla.
Letmými polibky mi ho chtěl dopřát, začal na šíji, dostával se přes klíční kost k prsům. „Ano!!!" křičelo mé tělo. Setrval v laskání bradavky, když se najednou odtrhnul.
„Co se děje?" ptám se s údivem v očích. „Pokud se Ti hned nedostanu pod ty kalhotky, asi prasknu." no, málem jsem praskla já, ale smíchy. Přišlo mi to v té chvíli velmi vtipné.
Najednou mu pohledem probleskl tichý výhružný tón. „Ouu, tohle jsem přepískla! Nemůžu se přece smát neznámému nadrženému klukovi!" .
Nejspíš si vědom mé zpátečky a hrůzy v očích, zasmál se teď on. Ok., je to 2:1 pro něj. Dostal mě. S pobavením v očích si vzal moje pozadí a přitáhl. Zběsilá žádostivost polibku mi vzala dech, ale chtěla jsem víc. Víc z něj.
Ruka mi bezděčně sjela k opasku, poučená z vlaku jsem už věděla, jak na na přezku a zkušenou rukou odjistila západku, kalhoty se samy odporoučily k zemi, jako kdyby mi pomáhaly. S pohledem do jeho očí jsem se tentokrát odtrhla já, lenošivě sjížděla dlaněmi po jeho břiše, zahákla se za lem boxerem, aby i ty hned následovaly kalhoty směrem níž.
Aby náhodou nestihl protestovat, což jsem nepředpokládala, jsem se dostala na kolena. Poslední pohled vzhůru, asi jsem čekala na jeho souhlas v přivřeném pohledu a lehce jsem olízla špičku jeho chlouby. A se zvracením hlavy, s tichým zamručením přišel jeho první sten.