Thermál

Voda byla teplá tak akorát, aby člověk ztratil pojem o čase.
Starý bazén měl zvláštní ticho.
Jako by stěny věděly víc než lidé okolo.


Stála jsem u kraje, dlaždice studily do chodidel, a on byl najednou příliš blízko.
Dotekem. Přítomností.
Vzduch zhoustl, jako když se před bouřkou nedá dýchat.


Opřel mě o stěnu. Ne prudce. Přesně.
Tělo si samo našlo polohu, ze které se nedá couvnout.
Voda se kolem nás jen líně hýbala, zatímco uvnitř už to dávno hučelo.


Byli jsme tam pomalu a dlouho.
Tak dlouho, až se vzrušení přestalo podobat touze a začalo připomínat tlak, jiskření.
Něco, co se hromadí. Co bolí, když nemá kam odejít.


Držela jsem se ho nohama, jako by byl jediný pevný bod v prostoru.
Dýchali jsme spolu. Pomalu. Nesnesitelně pomalu.
Každá vteřina byla provokace.


Když nás vyrušili, nebyl to stud.
Byla to frustrace těla, které zůstalo otevřené.
Rozpálené. Nedokončené.


Vyhodili nás.
Požádali nás, abychom opustili prostor.
Některé energie se prostě nevejdou do veřejných míst.


Odcházela jsem s pocitem, že mi v hlavě tiká něco nebezpečného.
Tohle nemůže skončit jen tak.


Neřekli jsme nic.
Jen jsme věděli, že tohle není konec.