Vlastní stín

Potkali jsme se u táborového ohně. Oba zadaní, ale.
Jiskřilo to mezi námi. Už na první ťuknutí na seznámení. Pak jsme si do čtyř do rána povídali. O věcech pozemských i nadpozemských, romantických i pragmatických, o nesmrtelnosti brouka. O touhách a o strachu. Co bude zítra po noci s málem spánku, nás v tu chvíli nezajímalo. Energie mezi námi vibrovala.
Pak jsme si dva dny psali. Zlehka, udržení kontaktu. A pak... "Promiň, zůstaneme u té jedné společné noci" přišlo mi nad ránem. Bylo mi z toho mizerně a večer jsem na dně sklenky od vína hledala odpověď, proč jsem to nepoznala hned.
A ve chvíli, kdy jsem dolévala víno, protože jsem na dně nic nenašla, přišla mi otázka, jestli bych tu ranní zprávu mohla smazat. Na dně druhé sklenky jsem našla odpověď, že druhá šance nemusí být někdy na škodu, "mohli bychom se tvářit, že nepřišla" odpověděla jsem. Pozval mě k sobě na oběd, který se protáhl až do čaje o páté.
Bylo to veliký. Propletený prsty, propletený jazyky, propletený nohy. Hromádka oblečení na zemi.
A ten společný čaj po té.
"Ještě jednou promiň, když je oheň moc veliký, je snadné leknout se vlastního stínu" řekl mi, když jsme se loučili. Tu větu si budu pamatovat.