Byla to obyčejná sobota. Eva seděla v malé kavárně na rohu náměstí, listovala knížkou a usrkávala kávu. Venku drobně pršelo. Lidé spěchali pod deštníky, ale ona nikam nespěchala. Měla den pro sebe.
Až do chvíle, kdy do kavárny vstoupila Martina – s vlhkými vlasy, deštěm na kabátu a očima, které se okamžitě střetly s těmi Evinými. Byl to pohled, který se zaryje pod kůži dřív, než si ho člověk stihne vysvětlit.
Martina se usmála.
„Nevadí, když si přisednu? Je tu plno.“
Eva kývla. „Klidně. A knížku jsem četla… dvakrát.“
„A líbila?“
„Dost na to, že jsem si z ní podtrhla polovinu vět.“
Smály se. A mluvily. O knihách, o dešti, o tom, že některá setkání vypadají náhodně, ale nejsou.
Po hodině společného deště a horké kávy se Eva zeptala:
„Nechceš přijít k mně? Mám sušší boty a víc čaje.“
Martina přikývla.
⸻
Evin byt voněl santalovým dřevem a čerstvě upečeným jablečným koláčem. Martina si sundala kabát, obě si sedly na gauč, zabalily se do deky. Venku pršelo silněji. Uvnitř bylo ticho. Teplo.
„Víš… nechci být vlezlá,“ začala Martina, „ale cítím mezi námi něco, co mě děsí. A zároveň strašně přitahuje.“
Eva se podívala stranou. „Taky to cítím. A neplánovala jsem to.“
Martina natáhla ruku a dotkla se její tváře. Pomalu, s respektem. Pak se naklonila a políbila ji. První polibek byl váhavý, druhý už ne.
Eva ji chytila za pas, přitáhla blíž. Jejich těla se tiskla, dech zrychloval. Martina jí rozepnula knoflíček košile. Eva sklouzla dlaní pod svetr a dotkla se kůže, která byla horká a hebká.
Na gauči se ztratilo všechno kromě doteků. Prsty klouzaly po zádech, rty hledaly každou křivku, každou měkkost. V dešti za oknem se ztrácely jejich vzdechy.
Ležely vedle sebe, deka spadla na zem. Eva pohladila Martinu po nahém rameni.
„Jestli zítra pršet nepřestane…“
„…tak zůstanu,“ usmála se Martina.
