Ležím v posteli. Oči zavřené. Jsem sama. Jako každou noc... Najednou cítím na vlasech tvůj dech. Teplá ruka mě po nich pohladí. Chci otevřít oči, ale bojím se, že je to jen sen. Polibek na krku. Šeptání do ucha: "Už jsem tu, neboj!". Tvé ruce mi začínají bloudit po těle. Doteky něžné, laskavé, a přesto tak vzrušující. Dech se mi zrychluje. Cítím tvé rty na svých bradavkách. Víš, jak moc to mám…
Už nějakou dobu si píšeme. Viděla jsem jeho fotku. Slyšela jsem jeho hlas. Chce se sejít. A já taky. Smluvený den, smluvené místo. Je tam! Poznám ho okamžitě. Je ještě hezčí než na fotce. Polibek na přivítanou. Letmý, nesmělý, ale přesto moc hezký. Jsem nervózní. Takže mi pusa jede na plné obrátky. Příval slov nedokážu zastavit. Zatraceně, aby mi neutekl. Zatím to vypadá, že stíhá. Daří se mi…
Hořím nekonečnou touhou, chci s tebou přožít noc, a dlouhou. Cítit tvé ruce na svém těle, potom tě líbat, hodně směle. Dotýkat se tvého těla, jak to máš rád, kdybych směla. Splnit ti tvá tajná přání, zas a znova, bez přestání. Být s tebou jako jedno tělo, to se tak stává, nebo by mělo. Vidět, jak se ti to líbí, každou vteřinu, v každé chvíli. Usnout ti klidně v náručí, předtím se milovat a…
Sobota večer. Děti uspané. Sama doma. Přemýšlím, co s načatým večerem. Jako reálné se jeví tři možnosti. Dělat něco užitečného, pustit si film nebo dělat něco kreativního. A tak si tak přemýšlím. Když tu najednou pípne zpráva: "Můžu zavolat?" Usmála jsem se a zvolila vytáčet. Úplně normální, kamarádský hovor. Něco přes hodinu příjemného odreagování. Smích. Obyčejné starosti. Teplé lidské slovo.…
Seděly naproti sobě. Smály se. Jako pokaždé, když se viděly. Znaly se skoro celý život a stále měly o čem mluvit. Najednou Alice zvážněla. "Holka, já se pořád tak nudím!" Bára zůstala zírat s otevřenou pusou. Hrnek kávy na půli cesty k ústům. Trochu přivřela oči a zkoumavě si Alici prohlížela. Vypadala jako obvykle. Ta veselá a bezstarostná Alice. I když teď s trochu zamračeným výrazem. Na…
Neznám tě. A přece mě setkání s tebou tak láká... Chci tě poznat. Pozorovat tvá gesta. Vidět, jak vypadáš. Jak se usmíváš. Slyšet tvůj hlas. Tvůj smích. Jaké bude asi první setkání? Budeme si jen povídat? No jasně, co jiného! Chlap jako ty takhle ženskou nehledá. Nebo jich má spousty na dosah. Ale třeba se ti budu líbit. Třeba mě budeš chtít. Třeba... Jsi zábavný. Milý a pozorný. Nenucený.…
Máme je. Všichni. Nebo tedy každý alespoň jednoho, řekla bych. Co že to máme? Koho že to máme? No přece kostlivce ve skříni! Takový kostlivec ve skříni je zvláštní věc. Jednou ho tam schováme a myslíme, že je vystaráno. Vždyť je to přece kostlivec, chleba to nejí, nemluví, jen si tam tak tiše visí. Tedy předpokládám, že visí, když je ve skříni. Na uklizeného kostlivce se snažíme zapomenout. A…
Množí se dotazy, co vlastně hledám. Mám to na profilu. Ale to je skoro, jako bych to nenapsala vůbec. A i ti, co to četli, tak tápou... A to mě nutí se trochu zamyslet. Valná většina mužů mi píše, že hledá milenku. Poté, co zjistí, že tohle nechci, tak často otočí, že kamarádskopřátelský vztah. Jenže pak se stejně dobereme k tomu, že sex je jejich priorita, takže je to jen jinak pojmenovaná…
Je to báječný muž. Když svítí sluníčko. Když se zatáhne a začne pršet, někam mizí. Nevím kam. Zůstávám sama na dešti. Občas jde někdo kolem a půjčí mi deštník. Jenže většinou jsou za deště ulice liduprázdné. Když se vyčasí, je zase vedle mě. Ten úžasný a báječný. Ten, kterého jsem chtěla mít po svém boku po celý život. Ten, kterému patří mé srdce. Netušila jsem, že mizí s deštěm. Netušila jsem…
