Inspirovala mě jedna z uživatelek svým několik dní starým ublognutím. Budu se opičit. Růženy z prasečáku, je zbytečné, abyste četly dál. V mé profilovce je fragment partitury jedné velmi slavné (přesto nekýčovité a velmi působivé) skladby. Která z vás ji pozná, vyhrává mne na půl dne. Dostane ode mne turka zdarma. Ostatní podle (mé) nálady. Ne že teď zahltíte můj profil! Opatrně, prosím.

Jak vše vzniklo. Werther se nechal inspirovat jistou uživatelkou a vyhlásil z recese "soutěž". (Pro zájemce viz jeden z mých minulých blogů.) Která dáma pozná, z jaké skladby je partitura, z níž je ukázka v profilové fotografii, vyhrává jeho společnost na půl dne. S tím, že jí bude uvařena turecká káva a ostatní podle (Wertherovy) nálady. Překvapivá výherkyně si výhru nepřekvapivě nepřevzala.…

Werther žije dál ve světě, který je cizí, v němž není blízké duše. Život jako podzimní inverze, kde deku nízké oblačnosti slunce neprorazí. Smutek se pomalu mění v otupělost. Je krásné jarní dopoledne, teplo jako v červnu, přesně to, co Werther nemá rád. Jde si před nástupem do lékárny na odpolední koupit něco ke svačině do nedaleké samoobsluhy, kde na něj na každém kroku chladně a smrdutě dýchá…

Stalo se. Začala mi tu před nějakými deseti dny psát jedna osoba opačného pohlaví. Skladba na profilovce pro ni nebyla těžkým oříškem. Píše zajímavě, má rozhled, o hudbě ví hodně, umí vyvolat pnutí v péru i u takového dubu, jako jsem já. Písemně i obrázky. Skoro jako Lotta č.1, připadala mi jako její alter ego. Načež z ní vyleze, že hledá doprovod na koncerty, má šťastné manželství a nehodlá to…