Jak jsi psala, je to pro tebe jeden z filtrů a to chápu. Pro mě je, ale hodnota i v té zvědavosti, o které psal Licht níže. Píšu si s někým, něco ve mně začne hlodat, představivost se rozjede na plné obrátky a pak vidím pár fotek třeba jako na tvém profilu a najednou si toho člověka začnu dokreslovat. Přemýšlím, jak asi vypadá naživo, jaký má hlas, gesta a v tu chvíli mě zvědavost začne cupovat na kusy.

Pak se konečně potkáme a bum, zase nová vrstva. Už to není jen profil a zprávy, ale reálný člověk se svým způsobem pohybu, úsměvem a energií. A pak promluví a všechno se zase posune úplně jinam. Je to jako postupné rozbalování dárku, kde nikdy nevíš, jestli uvnitř najdeš něco úžasného nebo ponožky.

Tvoje odpověď dává smysl chemie není jen o těle, ale i o výrazu, pohledu a celkovém dojmu. Chápu, že ženy dostávají desítky, možná stovky zpráv a potřebují nějaký filtr, jinak by se utopily v záplavě „Čau, jak se máš?“ zpráv. Civilní fotka jim pomáhá rychle rozhodnout, s kým má vůbec smysl pokračovat, a jasně odfiltrovat ty, kdo působí divně nebo podezřele.

Na druhou stranu, čím dál častěji tu narážím na prázdné profily s inzeráty plnými požadavků, kde si člověk říká, proč vlastně? Vy chcete vidět, s kým máte tu čest, ale sami nenabízíte nic víc než vágní příslib šuku. Jak jednoduché… a přitom je to hran na exkluzivitu. Jako by stačilo napsat „Možná“ a čekat, že se všichni předhánějí v dokazování, že jsou hodni setkání. Ale co když ani nejsem? Co když nechci hrát tuhle jednostrannou hru, kde jeden dává a druhý jen rozhoduje?

A pak je tu otázka anonymity. Jakmile někomu pošleš civilní fotku, nemáš nejmenší tušení, komu ji vlastně posíláš. Možná právě té kolegyni. A než se naděješ, někdo tě dohledá během dvou kliknutí. U žen je to ještě citlivější... pro ně to není jen otázka trapasu, ale i reálné riziko vydírání nebo zneužití. A přitom se tady pořád dokola řeší, že důvěra se buduje postupně, tak proč první krok musí být rovnou odhalení identity?

Nakonec si říkám, jestli tu spousta lidí vlastně nehledá jen iluzi bezpečí. Chceme vidět obličej, abychom měli pocit, že jsme si někoho „proklepli“, ale ve skutečnosti to neznamená vůbec nic. Lidi můžou být sympatičtí a zároveň naprostí idioti, stejně jako můžou být skvělí a přitom na fotce působit nesympaticky. Tak kde je ta hranice? Co má vlastně větší hodnotu chemie, nebo kontrola?

Každopádně díky za tvůj pohled, dobře se to četlo!