Začátek příběhu je podobný jako ty naše ostatní. Jsem v práci, ty v kanceláři. Kolem mě hluk, smích, trpaslíci. Normálka. Jenže jen já vím, co mám v kalhotkách. Stačí, abych tě pozvala přes aplikaci k tomu aby sis hrál. A to taky udělám. Ty neodmítneš, protože miluješ…

Zdál se mi o tobě sen. Nebo to možná byla jen představa, když jsem na tebe před spaním myslela. Ručičky na hodinách právě ukázaly, že je čas jít domů. Nebo domů, jedu ještě do solárka. Po cestě si potřebuju zavolat a tak beru do ruky telefon a listuji mezi kontakty.…

Všechno to vlastně začalo na moje narozeniny. A na ty tvoje už se to pomalu, ale jistě, chýlilo ke konci. Věděla jsem, že ti chci přijít popřát. Pozval jsi mě na kafe, nebo jsem se možná já pozvala sama. To je jedno. Důležité je, že jsem tehdy přišla. Přinesla jsem ti…

Prošel kolem mě. Náhodné setkání, normální konverzace, která nám občas moc nešla. Proč? Při každém setkání jsme se svlékali pohledem. ,,Vidíš, že dokážeme i normálně jednat. Jo a krásně voníš." napsal mi po tom co jsme se rozdělili. ,,Měla jsem chuť zatáhnout tě za roh…