Krajinu halil sychravý soumrak, když ranhojič dorazil k osamělému stavení na okraji vsi. Byl to muž, ze kterého sálal klid, ale i znepokojivá síla; pod tmavým pláštěm se mu rýsovala postava zvyklá na dlouhé cesty a jeho oči, hluboké a nečitelné, jako by viděly člověku až do morku kostí. Brašna s bylinami a nástroji mu s každým krokem tiše narážela do boku. Žena, která mu otevřela, byla sama.…

Dubové sudy ve sklepě tiše praskaly a v šeru se mísil pach rozlitého piva s vlhkostí kamenných stěn. Hostinská, s boky tak širokými, že jimi při každém kroku zavadila o obruče sudů, se zastavila v nejvzdálenějším koutě. On, pocestný s dlaněmi drsnými od otěží, stál těsně za ní. Cítil z ní žár a věděl, že ta žena pod nastrojenou fasádou kypí touhou po něčem mnohem hrubším, než jsou řeči u stolu. …

Celé měsíce jsem doma nenápadně trousila poznámky o tom, jak mě bolí záda a jak mi známá doporučila ty „zázračné“ lázně na ........ Vytvořila jsem legendu o beznadějně vyprodaném termínu, na který se čeká půl roku. Když jsem pak s povzdechem oznámila, že manželovi to bohužel časově nevychází a on prostě „musí zůstat v práci“, vzala jsem s sebou kamarádku jako ideální alibi. Zatímco ona si užívá…

Zapadající slunce barvilo obzor do sytých odstínů nachu a zlata, když se hladina moře pomalu uklidňovala. Na liduprázdné, horkým dnem vyhřáté pláži byli jen oni dva. Vzduch byl prosycen vůní soli a nezkrotné touhy, která mezi nimi stoupala s každým uplynulým okamžikem. ​On nad ní stál jako ztělesnění síly a nadvlády – urostlý, s širokými rameny, tmavými vlasy staženými do pevného culíku a…

Obloha se barvila do temně fialové a první stíny se dlouze natahovaly přes cestu, když zastavil u krajnice. On tam stál, opřený o kapotu svého černého terénního vozu, nehybný jako socha z mramoru. Beze slova jí otevřel dveře. Nastoupila s bušícím srdcem, omámená jeho tichou přítomností. Jakmile se usadila, vzal černý šátek a nekompromisně jí zavázal oči. Svět zmizel. Zůstala jen tma, vůně kůže v…

Vzduch nad opevněným sídlem byl těžký kouřem z dohořívajících domů a pachem krve. Brány, které po staletí chránily její lid, ležely roztříštěné na prach a v hlavní síni vládlo tíživé ticho, přerušované jen vítězným rykem nájezdníků venku. Stála tam, uprostřed síně, zády k mohutnému, vyřezávanému trůnu, na kterém ještě předchozího dne seděl její manžel. Byla oblečena v drahocenných, těžkých šatech…

Vzduch v soukromém studiu byl těžký vůní magnézia a železa. Přišla jako vždy přesně, s pohledem sklopeným k zemi, ale s tepem, který jí bušil až v konečcích prstů. On tam stál, opřený o hrazdu, svaly na pažích se mu rýsovaly pod kůží jako vytesané z žuly. S jeho tmavými vousy a temnýma očima vypadal jako moderní inkarnace vikinského nájezdníka, který si právě prohlíží svou kořist. ​„Jdeš pozdě,“…