Ráno po tom opojném, lepkavém večeru na dubovém stole jsme leželi u ní v posteli. Sluneční světlo se pomalu plížilo po její nahé kůži, jako by ji chtělo ochutnat. Hladil jsem ji pomalu, prsty přejížděl po křivce jejích prsou, po břiše, po stehnech, které ještě nesly slabé stopy po medu a šampaňském. Protáhla se jako kočka a usmála se tím svým sebevědomým, téměř královským úsměvem. „Včera jsi byl……

Pozvala mě na večeři slovy, která zněla jako tajný rituál: „Přijď v osm. Dveře budou otevřené. A neber nic, jen sebe.“ Když jsem vešel do jejího bytu, vzduch byl prosycený božskou vůní – máslo, česnek, čerstvé bylinky a jemný parfém, který dokázal rozbušit mé srdce rychleji než slova „chci tě“. Stála u sporáku v jednoduchých černých šatech, bosá, vlasy stažené do volného uzlu, z něhož jí padaly…

Napsal jsem jí jen jednoduchou zprávu: “Půjdeme na procházku do lesa.” Odpověděla rychle. Souhlasila. Vzpomněl jsem si na provaz, který jsme použili minule, a nechal ho nenuceně vykukovat z batohu. Byl nádherný slunečný den, a když jsme se potkali, měla na sobě letní šaty, v nichž vypadala neobyčejně svůdně. Můj chtíč po ní prudce vzplál. Kousku provazu si všimla také, lehce se usmála, ale nic…