Sedím u okna už příliš dlouho. Sklo je studené, i když se ho sotva dotýkám, a venku se město pomalu noří do večera. Lampy se rozsvěcují jedna po druhé, jako kdyby někdo postupoval ulicí a rozdával světlo lidem, kteří se vracejí domů. Lidem, kteří mají kam jít. Já zůstávám. Ne proto, že bych nemohl odejít, ale proto, že tu aspoň něco čeká se mnou. Ticho. Vlastní myšlenky. A vzpomínky na tebe. Nevím, kdy přesně ses mi dostala pod kůži. Možná to bylo tím, jak ses smála – ne hlasitě, spíš tak, jako by ses snažila smích schovat, ale on si stejně našel cestu ven. Nebo tím, jak ses dívala, když jsi mluvila o obyčejných věcech, a přitom to znělo, jako by na nich záleželo víc než na celém světě. Osamělost není vždycky křik. Často je to tiché šumění v pozadí, zvuk, který si uvědomíš až tehdy, když na chvíli zmizí. A ty jsi byla tím tichem, které ho umlčelo. Vzpomínám si na ten první večer, kdy jsme spolu zůstali déle než bylo nutné. Kavárna už zavírala, židle byly otočené nohama vzhůru na stolech, ale nám se nechtělo odejít. Ne proto, že bychom neměli kam jít – ale proto, že jsme najednou měli důvod zůstat. Seděla jsi naproti mně, ruce omotané kolem hrnku, který už dávno vystydl. Díval jsem se na tvoje prsty a napadlo mě, jaké by to bylo, kdybych se jich dotkl. Ta myšlenka mě zaskočila svou silou. Nebyla v ní žádná spěšnost. Jen představa tepla. Blízkosti. Jistoty, že na chvíli nejsem sám. Když jsi se zvedla a oblékla si kabát, cítil jsem zvláštní tlak na hrudi. Jako by se něco důležitého chystalo odejít, a já ještě nevěděl, jestli mám právo tě zadržet. Nakonec jsem nic neřekl. Jen jsem šel vedle tebe ulicí, krok za krokem, a byl vděčný za každý metr, který jsme ještě sdíleli. Tvůj parfém byl jemný. Nepředstíral, že chce zaplnit místnost. Držel se blízko, stejně jako ty. Když ses na chvíli dotkla mé paže, bylo to, jako by se mi v těle rozsvítilo. Tak málo stačilo. Tak zoufale málo. Dnes večer si to všechno přehrávám znovu. Ne proto, že bych chtěl utéct do minulosti, ale protože v ní stále žije něco, co ve mně zůstalo otevřené. Něco, co se nikdy úplně nezavřelo. Osamělý muž se naučí hodně přemýšlet. O slovech, která neřekl. O dotecích, které si jen představoval. O tom, jaké by to bylo, kdyby si dovolil věřit, že i on může být něčí první volbou, ne jen tichým přístavem, kam se chodí na chvíli zahřát. Když jsme se potkali naposledy, pršelo. Déšť ti klouzal po vlasech a ty ses smála, protože sis zapomněla deštník. Nabídl jsem ti svůj kabát a ty jsi ho přijala, aniž by ses zeptala. Ten okamžik byl zvláštně intimní. Jako bys přijala i něco víc než jen kus oblečení. Jako bys mi dovolila být blízko. Stáli jsme pod přístřeškem a svět kolem nás se rozmazával v kapkách vody. Dívala ses na mě déle než obvykle. Ticho mezi námi nebylo prázdné. Bylo plné věcí, které jsme oba cítili, ale báli se je pojmenovat. Měl jsem chuť ti říct, že když jsi poblíž, svět je snesitelnější. Že noc není tak dlouhá a ráno tolik nebolí. Místo toho jsem jen stál a vnímal teplo tvého těla skrz mokrou látku kabátu. Když ses ke mně naklonila, bylo to přirozené. Žádná dramata, žádná hudba v pozadí. Jen dva lidé, kteří si byli na okamžik dost blízko, aby si dovolili být skuteční. Tvůj dech byl klidný, a já si uvědomil, jak dlouho už nikdo nestál takhle blízko mě. Ten moment netrval dlouho. Možná jen pár vteřin. Ale pro mě se stal něčím, k čemu se vracím, když je ticho příliš hlasité. Teď sedím sám. Hodiny na zdi tikají a noc se pomalu ukládá ke spánku. Přemýšlím, jestli i ty někdy myslíš na mě. Jestli si pamatuješ ten kabát, tu kavárnu, ten déšť. Nebo jestli jsem byl jen zastávkou na cestě někam dál. Osamělost má zvláštní vlastnost – naučí tě vážit si i těch nejmenších okamžiků. Pohledu. Úsměvu. Doteku, který trval o vteřinu déle, než bylo nutné. A přesto, navzdory všemu, v sobě necítím hořkost. Jen tichou naději. Že někde, v jiném večeru, možná u jiného okna, nebude to ticho tak prázdné. Že jednou se někdo posadí vedle mě a zůstane. A pokud to budeš ty… pak budu připraven.
Jestli jste dočetli až sem budu rád za jakou kolik podporu, povídky se snažím přidávat jak můžu :)
