Kdysi jsem lidem věřil přirozeně. Ne proto, že by si to zasloužili, ale proto, že jsem byl dítě a svět byl jednoduchý. Důvěra byla samozřejmost, ne otázka. S časem se ale začala pomalu měnit. Nenápadně, krok za krokem. Přesto jsem se snažil zůstat stejný — pomáhat, když to šlo, být tu pro ostatní. Nečekal jsem odměnu, jen pocit, že to má smysl. Ne všechno se ale vrátilo tak, jak jsem si…

Nikdy jsem nehledal lásku na celý život. Možná proto, že jsem se jí trochu bál. Láska znamená závazky, vysvětlování, kompromisy. Já jsem toužil po něčem jiném. Po ženě, která by přišla ve správný večer. Která by věděla, že někdy stačí jen zavřít dveře, sundat kabát… a nechat svět venku. Jenže i touha po „něčem lehkém“ může být překvapivě těžká. Samota má zvláštní chuť. Přes den je snesitelná.…

Seděl jsem v malé kavárně na rohu ulice, kam jsem chodil vždycky, když jsem si potřeboval srovnat myšlenky. Déšť ten den pomalu stékal po oknech a já míchal kávu, i když už dávno byla rozpuštěná. Tehdy jsem tě uviděl poprvé. Vešla jsi dovnitř, trochu promoklá, a rozhlédla ses, jako bys hledala něco víc než jen volný stůl. Usmála ses na mě, když ses ptala, jestli je místo naproti volné. Přikývl…

Samota je v mém životě více než by byla potřeba. Občas si svého soukromí vážím když je klid a jsem mimo práci, ale jsou i chvíle kdy by se hodila společnost na zpříjemnění chvílí či pouhé chvilky s nějakým. Žiju sám již přes 5 let a za tu dobu u mě doma žena nebyla. Samotného mě to přestalo bavit již dávno a tak proto jsem se přidal sem. Bohužel pro mě, i zde nemám štěstí ale i tak naději stále…

Sedím u okna už příliš dlouho. Sklo je studené, i když se ho sotva dotýkám, a venku se město pomalu noří do večera. Lampy se rozsvěcují jedna po druhé, jako kdyby někdo postupoval ulicí a rozdával světlo lidem, kteří se vracejí domů. Lidem, kteří mají kam jít. Já zůstávám. Ne proto, že bych nemohl odejít, ale proto, že tu aspoň něco čeká se mnou. Ticho. Vlastní myšlenky. A vzpomínky na tebe.…

Ráno přichází pomalu. Neptá se, jestli jsem připravený, prostě se rozlije po pokoji a odhalí všechno, co noc nechala rozhozené. Hrnek na stole. Kabát přehozený přes židli. A myšlenky, které se mi usadily v hlavě a odmítají odejít. Zdálo se mi o tobě. Nestalo se v tom snu nic zvláštního. Jen jsi seděla naproti mně, přesně jako tehdy v kavárně, a dívala ses, jako bys měla čas. Ten druh pohledu,…