III - Místo kde se čekaní mění

Sešli jsme se večer. Ne proto, že by to bylo romantické, ale protože večery jsou upřímnější. Skrývají méně očekávání. Vybrali jsme malé místo stranou ruchu, kde světlo nebylo ostré a lidé si povídali potichu. Seděla jsi naproti mně. Stejně jako tehdy. Ale něco bylo jiné. Už jsem se nedíval jen na to, co by mohlo být. Díval jsem se na to, co je. Mluvila jsi o sobě otevřeněji. O chvílích, kdy ses cítila ztracená. O tichu, které tě někdy dohánělo. Poslouchal jsem tě a uvědomil si, že osamělost má mnoho tváří. A že v té tvé se poznávám víc, než bych čekal. Když ses zasmála, bylo to klidnější než dřív. Jako bys nemusela nic skrývat. A já jsem cítil, že i ve mně se něco uvolňuje. Že nemusím být jen ten, kdo čeká. Že můžu být ten, kdo je přítomný. Venku se setmělo. Město se ztišilo a my jsme vyšli do ulice. Šli jsme pomalu, ani jeden z nás nikam nespěchal. Na chvíli ses dotkla mé ruky. Ne náhodou. Ne omluvně. Prostě proto, že to tak mělo být. Ten dotek nebyl elektrizující. Byl jistý. A v té jistotě bylo všechno. Zastavili jsme se pod lampou. Světlo nás obklopilo jako malý ostrov. Dívala ses na mě a já jsem v tvých očích neviděl otázku, ale nabídku. Ne slib. Možnost. „Víš,“ řekl jsem, „dlouho jsem si myslel, že čekám na něco, co se nikdy nevrátí.“ Usmála ses. „Možná jsi jen čekal správným směrem.“ Nepřiblížili jsme se k sobě víc, než bylo nutné. A přesto jsem měl pocit, že jsem blíž než kdy dřív. Ne tělem. Ale tím, co se nedá změřit. Když jsi odcházela, otočila ses ještě jednou. A já jsem zůstal stát, ale tentokrát ne sám. Protože čekání už nebylo prázdné. Bylo plné tebe.