Stála jsem tam… a dívala se na tvou dlaň na skle.
Dělilo nás jen pár metrů vzduchu a dvě vrstvy skla. Ale ten pocit… ten byl skutečný.
Pomalu jsem vstala r z parapetu. Moje šaty se mi lehce otřely o stehna. Ten zvuk byl v tom tichu skoro ohlušující.
Všiml sis toho? Všiml sis, jak se mi změnil dech, když jsem se k tomu oknu přitiskla blíž?
Položila jsem svou ruku přesně tam, kde byla ta tvoje. Dlaň na dlaň.
Mezi námi nebyl žádný dotek, a přesto jsem cítila ten žár. Představovala jsem si, jak tvá ruka chutná. Jak by studilo to sklo, kdybych ho teď olízla… jen abych viděla, co to s tebou udělá.
Neuhnula jsem pohledem. Chtěla jsem, abys viděl všechno.
Moje prsty pomalu sjely ze skla dolů… k lemu mého trika.
Viděla jsem, jak jsi ztuhl. Jak se tvůj pohled upřel na moje ruce.
Noc nám dovoluje být kýmkoliv. A já jsem v tuhle chvíli chtěla být ta, na kterou nikdy nezapomeneš.
Pomalu… milimetr po milimetru… jsem začala tu látku zvedat.
Chladný vzduch z otevřeného okna mě pohladil po kůži. Naskočila mi husí kůže, ale uvnitř? Uvnitř jsem hořela.
Věděla jsem, že se díváš. Cítila jsem tvůj pohled jako dotek skutečných prstů.
Bylo to drzé. Bylo to šílené.
Ale v tuhle noc… v tuhle noc neexistovala žádná pravidla. Jen ty, já a to rozsvícené okno, které nás spojovalo víc než jakákoliv ložnice.
Zastavila jsem se v polovině. Chtěla jsem tě trápit. Chtěla jsem vidět, jak moc tě ta vzdálenost bolí.
A pak jsi to udělal ty.
Tvůj pohled se vrátil k mým očím. Byl v něm hlad.
A tvoje druhá ruka… ta se pohnula taky.
Zbytek téhle noci… ten už nepatří oknům.
Ten patří jen nám.
Zavři oči. Představ si, že ta ulice zmizela.
Že stojím přímo před tebou.
Cítíš, jak jsem blízko?
