Pátek večer... miláčku. Týden skončil. Všichni tam venku slaví, pijí, uvolňují se... ale tvoje tělo ví, že pro tebe ten pravej víkendovej režim nastává až teď. S přicházející tmou. Přišla jsem ti naordinovat medicínu, na kterou do smrti nezapomeneš. Kombinaci čistého žáru a ledové facky. Zavři oči. Lehni si na záda. Ruce polož podél těla, dlaněmi nahoru. A pamatuj si – nesmíš se pohnout ani o…

Pšššt... už jsi tady. Nechej ten svět tam venku, ať se točí dál bez tebe. Teď jsi v mém teritoriu. Tady neplatí žádná pravidla, jen můj hlas. Chci, aby ses teď soustředil na své dlaně. Polož si je na stehna. Cítíš tu tíhu? Nadechni se... a s výdechem si představ, jak se tvoje tělo stává tekutým. Boříš se do matrace, do křesla... do mě. Jsi v naprostém bezpečí. Nikdo tě nevidí, nikdo po tobě nic…

Vidíš ten rudý obzor venku za oknem? Slunce konečně zapadlo... Se soumrakem přichází tma, ale s ní i ta nejdůležitější otázka. Otázka, kterou v téhle chvíli nosíš v hlavě ty... a tvoji poslušní kluci tam venku ji cítí v celém těle. Jak dlouho vás můžu držet na téhle ostré hraně, miláčku? Jak dlouho dokážeš balancovat nad tou propastí, než se ti ta napnutá struna v mých rukou úplně přetrhne? …

Pátek. Dopoledne. Venku už se začíná zvedat to těžké letní horko, ale ty sedíš v práci, koukáš do monitoru a myslíš si, jak ten zbytek týdne v klidu doklepeš. Myslíš si, že tvůj víkend začne až odpoledne. Jenže já jsem nepřišla, abych tě nechala v klidu pracovat, miláčku. Přišla jsem ti zlikvidovat veškerou tvou dopolední produktivitu. Chci ti vlézt tak hluboko do hlavy, abys do konce směny…

Lež. Ani se nepohneš. Ruce dej od sebe, dlaněmi nahoru, přesně tak, jak to mám ráda. Zhasni to poslední světlo a dívej se do té černé tmy před sebou. Slyšíš ten déšť venku? To je moje tempo. To je rytmus, kterým ti teď budu milimetr po milimetru svazovat mysl. Vím, jak moc jsi na mě celý zbytek dne myslel. Vím, jak tě ta moje předpolední slova pálila pod kůží a jak moc jsi doufal, že teď, před…

Venku je tma a vzduch je těžký vlhkem. Stojím u okna a vím, že jsi tam. Vidím tvůj stín, jak se rýsuje v tom teplém světle tvého pokoje. Dělí nás jen pár metrů dvora a dvě tabulky skla, ale v tuhle chvíli je to víc než oceán. Schválně jsem nechala rozsvíceno. Chci, abys mě viděl. Chci, abys sledoval každý můj pohyb, tak jako já sleduju tebe. Vidím, jak se ti zadrhl dech, když jsem si rozpustila…

Sedni si. Ne tam... sem, doprostřed toho šera. Chci tě vidět, jak tam sedíš a jak se snažíš zachovat klid, i když cítíš, jak se vzduch kolem tebe začíná vlnit. Máme čas. Máme všechno to ticho světa jen pro sebe. Víš, co mám v ruce? Je to kostka ledu. Sleduju, jak mi taje mezi prsty, jak ta ledová voda stéká po mé dlani... je to skoro stejné, jako se dívat na tebe. Jsi tak pevný, tak sebejistý.…

Cítíš to taky? Jak ztěžknul vzduch... Jak se venku zatáhlo do té zvláštní, ocelové barvy. Tlak padá dolů a mně se z toho horka točí hlava. Nebo se mi točí z tebe? Pojď blíž k oknu. Otevřela jsem ho dokořán, ale venku se nepohne ani lístek. Sedni si na zem, zády se opři o stěnu pod oknem. Chci, abys tam seděl a jen vnímal to šílené dusno. Podívej se na mě... Moje kůže je horká, na spáncích a mezi…

Slunce konečně zapadlo... ale to středeční vedro v sobě pořád má tu stejnou sílu. Cítíš to těžké, lepkavé dusno, které se drží při zemi? Vzduch se nehýbe. Tvoje tělo je po celém dni unavené, kůže horká a zpocená... Všechno to pracovní šílenství z tebe pomalu opadává, jak tam tak sedíš v tom šeru pokoje, s ledovým nápojem v ruce. Slyšíš to tiché cinkání ledu? To je jedinej chlad, kterej dneska…