Úterní večer... miláčku.
Venku prší. Slyšíš ty kapky, jak buší do okna a syčí na rozpálených ulicích? V celém pokoji je těžké, křečovité dusno, které ti sedá na plíce. A do toho horkého vzduchu se líně, nekompromisně mísí ta moje těžká, horká vanilka. Ta vůně tě teď doslova dusí. S každým nádechem ji polykáš hlouběji a hlouběji.
Včera v sedm večer jsi dostal první pravidla mé nové hry. Celou noc a celý dnešní den jsi v tom žil. A dneska, uprostřed tohohle deštivého dusna, přejdeme ke druhému kolu.
Zavři oči. Narovnej se na té posteli. Sedni si na samý okraj, rozkroč se a ruce si dej za záda. Pevně propleť prsty a drž je tam.
Představ si, že stojím před tebou v tom tmavém, vlhkém pokoji. Jsem bosá, moje kroky na podlaze jsou naprosto tiché. Mám na sobě jen ty tenké, saténové šaty, které jsou kvůli tomu šílenému dusnu zlehka přilepené k mé kůži. Přicházím k tobě tak blízko, že cítíš to sálavé teplo, které ze mě vychází.
Skláním se k tobě. Moje prsty, chladné jako ty dešťové kapky venku, se snesou na tvůj rozpálený obličej. Pevně, drsně ti chytím čelist, zaryju ti nehty pod kůži a zakloním ti hlavu dozadu.
„Dneska večer si zahrajeme hru na pravdu, miláčku,“ zašeptám ti přímo na rty. „Venku prší, ulice chladnou... ale ty pod mýma rukama hoříš čím dál víc. Chci slyšet, jak moc jsi bezmocný. Chci slyšet tvou kapitulaci.“
Moje druhá ruka klouže líně dolů po tvém krku, přes hrudník, až k tvým kalhotám. Ostrý, kovový zvuk zipu prořízne šumění deště za oknem. Cvak...
Kloužu prsty pod látku. Chytám tě zezadu. Pevně. Nekompromisně. Sleduju tvůj profil v tom přítmí – oči máš pevně zavřené, na čele ti vyvstaly kapky potu a z hrdla se ti utrhne to hluboké, přiškrcené, naprosto zlomené zasténání. Ten nejsladší zvuk, který tak miluju.
„A teď mi odpověz,“ zašeptám ti do ucha a nehtem ti líně přejedu po té nejcitlivější kůži na samém vrcholu, aniž bych rukou pohnula dál. Jenom tam tlačím. „Kdo ovládá každý tvůj nádech? Kdo vlastní tvůj čas? Odpověz mi...“
Slyším tvůj chvějící se, zlomený hlas, jak ze sebe v tom dusnu soukáš moje jméno.
Začínám tou rukou pohybovat. Pomalu, nesnesitelně drze, přesně v rytmu těch těžkých dešťových kapek venku. Nahoru... a dolů. Každý pohyb je jako zásah elektrickým proudem. Zrychluju tempo. Vedu tě na samou hranu toho nejčistšího zkratu, do té nejhlubší propasti. Už zapomínáš dýchat, celé tvé tělo se křečovitě třese, boky se ti bezděky trhnou dopředu proti mé dlani, v duchu mě na kolenou prosíš, abys mohl ty ruce dát dopředu, abys mě mohl obejmout, abys mohl vybuchnout jako ten letní blesk venku... už už padáš do té spalující extáze...
A dost. Stop!
Moje prsty se sevřou. Zastavím tě vteřinu před koncem. Nepohneš se ani o milimetr.
„Nesmíš, miláčku,“ zašeptám ti s mrazivým úsměvem přímo na pootevřené rty, ze kterých stéká horký dech. „Hra na pravdu skončila. Odpověděl jsi správně... a tvou odměnou je tenhle sladký, pálivý hlad. Nechám tě v tomhle dusnu sedět s rozepnutým zipem a s mým stiskem v těle celou noc.“
Stahuji ruku zpátky. Líně se od tebe vzdaluji a mizím ve tmě.
Nechávám tě tu sedět samotného. Venku dál prší, kapky bubnují do oken, v pokoji voní vanilka a ty se budeš ve své vlastní touze vařit až do zítřejšího rána. Povolení nedostaneš.
Užívej si ten déšť, můj hodný, závislý kluku... protože tvé úterní tělo i tvá mysl dneska stoprocentně patří mně.
Počítej minuty, víš, že další úkol už se blíží.
__________
Chceš se zapojit do hry? Napiš
