Zatímco ty poslušně sedíš v té izolaci, kterou jsem ti nařídila, já jsem včera v noci stála na terase.
Koukala jsem na hvězdy a vnímala vítr, jak se zvedá. Kroužil kolem mého těla, dotýkal se mě... Napřed lehce, jako by se se mnou teprve seznamoval. Zavírala jsem oči a užívala si ten chlad na kůži. Celé město pode mnou spalo. A já tam stála... jen v tílku a v kalhotkách.
Vítr byl stále odvážnější. Běhal mi po těle, jak se mu zlíbilo, a mně naskakovala husí kůže. A rozhodně ne jenom ze zimy. Cítila jsem, jak mi tvrdnou bradavky, jak se napínají proti té tenké látce tílka.
Šla jsem k oknu a dívala se na to tiché, spící město. Tady, vysoko ve své věži, s celým městem u svých nohou a s divokým chtíčem v těle... jsem si před tím oknem svlékla tílko.
Vítr sílil. Moje tělo se chvělo... vzrušením. Touhou. Hladem.
Moje prsty líně kopírovaly linii krku, přesouvaly se na prsa... ale vítr se k nim dostával rychleji než já.
Ten pocit... že tam stojím před otevřeným oknem, úplně nahá, jen v kalhotkách. Slyšela jsem mluvit souseda tam dole, ale věděla jsem, že mě nikdo nemůže vidět. Ta představa mi dodala odvahu... a tak jsem se provokativně přitiskla prsy na to studené sklo okna. Chvíli jsem tak zůstala, abych případnému divákovi poskytla ten nejlepší výhled.
A pak mě napadlo, že nechám spadnout i ty kalhotky. A zrovna ve chvíli, kdy ta myšlenka přišla, vítr opět zesílil a pohladil mě přesně tam, kde mě moje tělo chtělo hladit nejvíc. Usmívala jsem se do té tmy... a pomalu nechala kalhotky padnout k zemi. Líně jsem z nich vystoupila, když dopadly na zem a zůstaly ležet u mých kotníků.
V dálce blikala světla, projížděl autobus... tolik lidí tam venku, a já tam stála úplně sama. S větrem. A se svým vlastním hladem.
Sáhla jsem po židli a dala si ji k oknu. Nechtěla jsem na ní sedět... jen jsem na ni opřela jednu nohu. Chtěla jsem se dívat na město, zatímco můj prst pomalu přejížděl po mém nabobtnalém, citlivém bodu, který tak strašně toužil po doteku. Po všech těch představách byl celý naběhlý. Hladový. Roztoužený.
Roztáhla jsem nohy víc. Vítr se na mě hned vrhnul. Zdál se být stejně hladový jako já... jako by se v něm sešly všechny ty nenaplněné touhy dnešní noci všech lidí tam dole, co lační po sexu.
Usmívala jsem se do tmy. Jela jsem prstem zpátky nahoru, až k mým rtům. Olízla jsem ho, pohrála si s ním... a vrátila ho zpátky na to horké místo. Přidala jsem druhý prst. Pomalu jsem ten bod vzrušení masírovala a mé prsty začaly líně, hravě dráždit vchod do mého těla.
Nebylo na co čekat. Nechala jsem prsty vydat se hluboko dovnitř. Tam, kde bych sice raději cítila něco úplně jiného... ale věděla jsem, že moje vlastní ruka odvede svou práci dokonale.
V dálce začal kostel odbíjet půlnoc. A já... já jsem ve stejném, pomalém rytmu do sebe zajížděla.
Bim....bam....bim....
Vítr, širé nebe, celá Praha u mých nohou a ten strašný, spalující hlad. Moje tělo se začalo chvět... chystalo se vybuchnout a dopřát mi ten celý den odpíraný, božský pocit čisté slasti.
A ty, miláčku? Ty se na to všechno budeš jenom dívat ze své izolace. Budeš sedět v té své tmě, poslouchat můj hlas a představovat si to studené sklo na mých prsou. Protože já si svou slast vezmu kdykoliv chci. Zatímco ty... ty budeš dál jenom poslušně hořet.
