Ještě není pozdě
Probouzí mě něžný kopanec do žeber. Kolik je vlastně hodin? Rozsvítím display telefonu a rozespalýma očima bez čoček mžourám na ta tři čísla. 1:28. Bože, prosím, ať ještě chvíli zavře oči a nechá mě spát.Prosím, prosím, prosím... Víčka se mi pomalu zase zvírají a začíná se mi zdát nový sen. Opět dloubnutí do žeber, tentokráte silnější a doprovázenné výzmaným zabručením a několikanásobným…