Je brzké ráno, sluneční paprsky hladí moji tvář a já se pomalu probouzím. První otevření mých očí a můj pohled směřuje na prázdný polštář vedle mne. Není tam známá tvář, není tam onen úsměv, který mi tam chybí, který jsem tolik miloval. Nikdo tam neleží. Rychle tedy vstanu a jdu dolu do kuchyně a obýváku. Nikde nikdo. Kouknu na balkon a ani tam nikdo nekouří. Není koho se zeptat : Lásko, dáme si…

Snad každý někdy zažil onen pocit štěstí, když se zadíval do očí, které se v tu chvíli pro něho staly těmi jedinými na světě. Miloval každý střet s jejich pohledem a když k němu přibyl ještě úsměv, byly to nezapomenutelné chvíle naplněné štěstím. Je krásné v takových chvílích stoupat na pomyslný životní vrchol a cítit se neskutečně šťastně a připadat si jako bůh na Olympu. I já takové pocity…