Dostal jsem otázku. Co děje se s mými ambicemi? Když ptáš se, kde vězí... Mám chuť, zahrnout tě dlaždicemi, léty opadanými z cesty do pekel. Každá jest ověnčena tezí, proč onen život uletěl. Takže už mám jedinou ambici, že chci s úsměvem vzpomínat. Než zažehnou mou dřevěnou krabici a budou mé milé písně zpívat... Takže užívejme léta, dokud vše v barvách vzkvétá... black

(Pilot) Návaznost na „Buchty z Brna“. Prodávám ve stejném stavu, v jakém bylo i pořízeno. Autentičnost zahraje první housle a oživí Vladimírovy přestřelené životní názory, s udiveným Jaromírem na palubě. Ten Vláďovi nejdřív nechce věřit a nebere ho vážně. Tato jména jim sedí jak prdel na hrnec, jde o skutečné rozhovory dospělých mužů v neskutečném světě... Každý příběh někde začíná a ten náš…

Mám sto padesát chutí psát jen heslovitě, z každého odstavce by mohl být další blog. Nepřál bych vám teď vidět můj výraz v očích. Nepochybuji o jeho prázdné děsivosti, ani se nepotřebuji jít podívat. Jen bych se utvrdil o těžko smazatelném pozůstatku ze starých časů. Pociťuji zklamání z všudypřítomného pocitu samoty. Ale není k němu moc důvod, dnes už ne. Před třemi lety bylo mým snem zabít…

Přeji si ať existuje, ta otázka mnou léta pluje. Pozdravil bych s překvapením za zády, kuše to není, ani kudel ostrých plejády. Jestli potkám stvořitele, hned oznámím mu, že je tele. Ať vyslechne i mé nápady, směle vykopat díru! Teď a tady! A co víc, přestanu být bontonem. A na obláčku sněhovém, poklidně visícím nad peklem, vykopu mu prdel svatou z nebe ven! Že když tvoří lidská těla, proč jest…

Svítí ti žárovka? Dnes už nesedí Vladimír s Jaromírem v kabině pracovního automobilu, jsou dávno na základně a znuděně očekávají konec pracovní doby. Čumí z okna na vozový park a donekonečna probírají nekvalitu dnešních aut. Vladimír v jednu chvíli vyloženě běsní, pumpa mlátí s řetězem na mohutné hrudi, krkavice hlásí stop stav a poulí temně hnědé oči. Jára se snaží změnit téma, ale netuší jak…

SROVNEJ SI KOULE! Chlapi jsou opět na základně, je časně ráno, a jistě, že krom Jaromíra a Vladimíra, tu dřepí i pár vořechů navíc. I víc než pár, asi patnáct kusů. Ale když vynechaj křivý buzeranty, trpící rektálním alpinismem, věrné krysy, naivní větroplachy a chytré přizdisráče! Nezůstává mnoho použitelných k debatě. Tedy krom marného Tlemce a kapitána Telečka, kterému Tlemec mnoho let slepě…

Uteklo více let, od doby, kdy bílé Vánoce byly nejmíň napřesrok. Jako dítě je nepamatuju jinak, byl jsem vánočním dárkem pod stromkem, rodiče si mě tam dali, přímo pod čokoládové figurky a barevné koule, zavalené mnoha řetězy. Občas boby, saně které táhnou psi na vrchol, a parta kluků holek v otrhaných oteplovačkách. Vánoce, mám neodvratně spojené s velkými polštáři sněhu a se zimními radovánkami…

Proti osudu je jedna zbraň... Když se cykl nad cykly natáhne, náhle konce kratších dotáhne. Pak otevřu oči a nemožnost ohybu, vstanu a upravuji si konvici. Poskvrním podlahu hnusem na lžíci, pak hrnek humusu, naložím na pusu! Ó pardon zmrdojed, drží střevo na lžíci. Svině vidí vostře, za rohem nás hladovět, i za ptačím hovnem, dobere se bahnem! Slábnoucí se v noci ohnula, na poslední štaci, s…

(Chlapi proti chlapům) Byl konec září letošního roku, kdy ráno, jako každý všední den, Jaromír dorazil na základnu a nestačil se divit. Nikde nikdo, lampička kapitána Telečka zhaslá. Vladimírův čajový hrnek, byl uklizen v polici. Kluzníkovy řidičské pantofle, leží též pod stolem a jen Tlemec, nervózně žmoulá e-cígo, srká kávu, neustále drbe lysé temeno hlavy a donekonečna rovná kšiltovku. J:…

Z rádia v kabině pracovního automobilu, doznívaly poslední tóny garážovek ze šedesátek, a mezitím si Jaromír s Tlemcem, dochucují další espressa u kulatého stolku uvnitř čerpací stanice. Tlemec Jaromíra provrtává pohledem a Járovi dochází, že se z nepříjemné debaty nad Vládikem a Lindou, jen tak nevymaní. Pozoruje převalující se párky, na rozpálených válcích za proskleným pultem. I sladké věnečky…