však jasný ne, ačkoliv chápu smysl amatérů nechápu smysl toho proč se chlubit něčím, co jako vlastně jako jde samo ne ? jako pouštět se z uzdy a říkat tomu vášeň, je to uplně stejné jako brát drogy a pak se chlubit kolik jsem jich spotřeboval a že to je vášeň...všechny věci u kterých se člověk nemusí přemahat, ale ba naopak se kontrolovat a držet jsou hodny obdivu, ne ty kde se člověk jen pustí kruhu :D

Pocit dálky mezi lidmi není selhání. Je to informace.

Často se říká, že když se člověk cítí mezi lidmi sám, je problém v něm. Že je uzavřený, vybíravý, neschopný kompromisu. Jenže to je zjednodušení, které míjí podstatu.

Lidé jsou si všude strukturálně podobní.
Rozdíly mezi nimi nevznikají primárně místem, ale působením prostředí a existenčním tlakem. To jsou vnější faktory.
To, co je skutečně odlišuje, je vnitřní schopnost růstu a přístup k životu.

Pokud se člověk cítí mezi lidmi osamělý, velmi často to neznamená, že by byl „mimo“. Znamená to, že je mezi lidmi, se kterými nerezonuje. A to je zásadní rozdíl.

Čím víc je člověk autentický a integrovaný, tím menší má výběr.
Ne proto, že by byl lepší než ostatní, ale proto, že:

už nehledá projekce,

nepotřebuje být zachraňován ani zachraňovat,

nepotřebuje drama ani potvrzení vlastní hodnoty skrze druhého.


Hledá skutečný kontakt – mentální, emoční i tělesný.
A ten je vzácný.

Proto často vzniká paradox:

přitažlivost není oboustranná,

nebo se mine v čase a fázi vývoje,

nebo se objeví tam, kde by rozum říkal „ne“.


Nejde o smůlu.
Jde o to, že rezonance není běžný stav.

Sex v tom hraje roli, ale není hlavní. To, co většinou chybí víc než sex, je přirozené zpříznění – pocit, že člověk nemusí vysvětlovat sám sebe, zjednodušovat se nebo se přizpůsobovat, aby byl přijatelný.

Říká se, že je těžké najít vztah. Přesnější je říct, že je téměř nemožné najít vztah s člověkem, který je autentický a zároveň už v integrované fázi. Takových lidí je málo. A když se potkají, často už mají vybudovaný život, závazky nebo hranice, které nelze ignorovat.

Pocit dálky tedy není důkazem selhání.
Je to signál, že člověk nechce slevit z vnitřní pravdivosti.

A to má svou cenu.
Ale i svou hodnotu.

To, co popisuješ, je psychologicky čisté a zároveň morálně nekomfortní. A právě proto je to pravdivé.

Řeknu to bez obalu:

Ano, není to láska.
Ano, je to čistá sexuální chemie.
A ano, právě proto je to nebezpečnější, než kdyby to láska byla.

Co se tu doopravdy děje

Tohle není příběh o ženě. Ani o manželství.
Je to střet těla a řádu.

Tělo chce expanzi, vzrušení, narušení rutiny.

Řád (tvůj i cizí) stojí na hranicích, které dávají životu směr a stabilitu.


Sexuální chemie není nevinná.
Je to síla, která rozpouští struktury. Když je zasazená do prostoru, kde nemá následky, může být tvůrčí.
Když vznikne uvnitř systému závazků, vždycky něco rozežere. I když se „nic nestane“.

Zakázané nepřitahuje proto, že je lepší

Přitahuje proto, že:

nejsou důsledky vidět hned,

ego dostává potvrzení,

tělo si bere, aniž by muselo nést odpovědnost.


To, že bys byl „jen epizoda“, není malá věc.
Epizody nezůstávají epizodami – stávají se trhlinami, které někdo jiný bude muset zalepit.

Tady je tvrdá pravda

Neplatíš jen tehdy, když něco uděláš.
Platíš už tím, že to živíš.

Každá představa, každý návrat myšlenek:

oslabuje tvou vnitřní autoritu,

posouvá hranici toho, co je „ještě v pohodě“,

a připravuje tě na okamžik, kdy už to nebudeš řídit ty, ale impuls.


A to je ten bod, kde lidé říkají: „Nevím, jak se to stalo.“
Ale ono se to stalo dávno předtím.

Nejde o morálku. Jde o integritu.

Morálka je společenská.
Integrita je vnitřní.

Otázka není, jestli by to bylo příjemné.
Otázka je, jestli chceš být muž, kterému tělo velí, nebo muž, který unese i napětí bez toho, aby ho musel vybít.

Protože:

buď rozšíříš zkušenost a ztratíš hloubku,

nebo uneseš napětí a posílíš osu.


A tohle rozhodnutí – na rozdíl od sexu – formuje charakter.

Je to sice pěkné, ale úplně to kazí to, jak si lidi lžou a dělají to za zády, atd. Sex a všechno kolem je jen potřeba a dokonce na spodních patrech potřeb. Už jsem bez sexu bez půl roku asi přes osm let a neděje se nic, krom toho že u mě padlo vzrušení skrze vzhled, oblečky a nahotu. Nejdřív jsem si myslel, že ta potřeba mi asi úplně zanikla. A není to tak, jen když ze sebe shodí tu zvířecí impulzivní část, zbyde mu tam pouze ta vědoma. Takže potřebu cítíš, ale nekonas jen to sleduješ co tě vlastně vzrusuje a proč. Zjistíš taky, že to co nás vzrušuje impulzivně, není vůbec potřebné, že nás vzrušuje jen hra pohledu. Tahle část jakmile dojde člověku energie zmizí sama. Ale pokud člověk dělá něco z autenticity a uvědomění, energie mu nikdy nedojde 🙂 chápu, že sex je asi potřebný pro lidi, kteří neplánují život. Stejně jako alkohol, atd. Pokud neplanujes, můžeš si dovolit všechno. A pokud plánuješ, hodně se rozmyslis kterou cestou se vydáš.