- Asi mám chuť zajet k Lady Ladě na návštěvu - pravila jednoho krásného dne má Paní.
- Jů Madam, to by bylo moc fajn, už jsem ji dlouho neviděl - zaradoval jsem se, pač Lady je úžasná dáma a vždycky je s ní legrace.

- A... bude tam i nějaký akční program? Nebo to bude jen soudružská návštěva? - zeptal jsem se zvídavě.
- Aaa, koukám, že pán je nadržený - přečetla mě má Královna a významně se podívala něco málo pod úroveň mého pasu - To si piš, že bude akce. Snad si nemyslíš, že si budeme jenom povídat?
- Tedy... - dodala - my si s Lady povídat budeme, ale ty nám k tomu uděláš nějakou hezkou uměleckou kulisu.

V ten okamžik jsem si nebyl jistý, co je myšleno tou "kulisou" - jestli tam mám tančit, recitovat básničku nebo se ještě jinak vyblbovat pro potěšení mých Dam.
A Paní to z mého - v ten okamžik zřejmě nepříliš inteligentního - kukuče okamžitě poznala, protože následovalo vysvětlení.
- Lady by si moc ráda zavázala, jen tak, pro radost - dodala - a nemá teď moc s kým. Tak tě jí na chvilku zapůjčím, trochu ji povedu, když bude potřebovat, a pokochám se pohledem, jak funíš v jejích provazech. A neboj, jak znám Lady, tak si to oba užijete, to ti mohu zaručit.
Potutelný úsměv na tváři mé Bohyně přehlédnout nešlo.

A ona dobře věděla, že se mi po takových slovech vždy malinko zvýší tepová frekvence - a i tentokrát tomu nebylo jinak. Jen nikdy nevím, jestli to je od radosti - nebo od šimrání v břiše při pomyšlení, co si tentokrát Dámy na mě vymyslí. A ten pocit miluji.

Má Paní se nemýlila - Lady si to skutečně užívala.
A já také...

- Zdravím tě Marečku - řekla má Bohyně poté, co jsem jí na uvítanou políbil její božskou ruku - Už jsi někdy visel v pekle?
Malinko ve mně hrklo.
- Paní, ale já se nevyzpovídal - pokusil jsem se o žert.
- Já už si tě vyzpovídám, neboj ... řekneš rád i to, co nevíš... - dodala potichu, jakoby pro sebe.
Myslím, že jsem lehce poblednul, ale Paní si toho nevšimla.
- A teď se běž nachystat. Do kůže! - zdůraznila.
Tou kůži myslela mojí vlastní, ale to dodávat zajisté netřeba.

Ve sprše jsem přemítal o tom pekle - co tím myslela, ale nic povzbuzujícího mi z toho nevycházelo. Tak jsem dospěl k neochvějnému rozhodnutí, že jestli to dneska přežiju bez inkontinence, tak pro jistotu radši už nikdy nebudu hřešit.

Po příchodu dolů jsem to "peklo" pochopil - nejspíš měli někde v akci červené žárovky a atmosféra v takto osvětleném salonu byla skutečně pekelná.

Poklekl jsem před Paní a přes oči jsem dostal šátek. Okolní svět pro mne přestal existovat. Zbyla jen má Bohyně, její provazy a já v nich. Úvaz byl překvapivě pohodlný a moje neochvějné rozhodnutí víc už nehřesit se otřáslo v základech... :-)

Madam se postavila těsně za mými zády. Neviděl jsem ji, ale cítil její blízkost.
Její božský dech…
A smyslnou vůni jejího těla…
A také jsem tušil, že za okamžik vzlétnu. Ovládlo mě lehké chvění a dech se ještě víc prohloubil.
Předtucha byla správná; má Paní se svými nohami zezadu jemně opřela do mých kolenních jamek a zároveň zatáhla za kotníkové provazy.
Ztratil jsem půdu pod nohama.

Riggerka povytáhla provazy nahoru a na kruhu je zafixovala.
Diamanty se ještě víc vtlačily do těla a také lehce ztížily dýchání. Zavřel jsem oči a začal si užívat toho těsného propojení těla s konopnou sítí, která mě dokonale obepínala. Stonek úvazu, vedoucí rovnoběžně k páteři, jsem cítil mezi půlkami zadnice.
Paní se chvíli kochala svým dílem, pak vytáhla z batohu šátek a zavázala mi ho přes oči.
Ponořil jsem se hlouběji do svého bizarního světa a jen blaženě oddychoval…
V určitém okamžiku jsem měl pocit, že se u mne objevil Arnošt – náš přerovský klubový čtyřnohý maskot. Ale co by tady dělal? – napadlo mě – Asi už mi z toho opravdu hrabe – pomyslel jsem si a dál si užíval závěsu.

==========

Toto je úryvek z povídky, která album doprovází. Kdo by měl zájem přečíst si celý příběh, nechť nakoukne do mých povídek...

Obrázky vznikly mj. s využitím fotografií Jana Kábrta

Tentokrát se má Paní rozhodla pro premiéru s novým kruhem. Pronajali jsme si tedy v Trojce mučírnu, nachystali nádobíčko, Paní letmým pohledem zkontrolovala provazy, vzala do ruky první z nich a chopila se díla...

Zdravím tě Marku, vstaň - řekla Madam poté, co jsem na uvítanou poklekl a políbil jí ruku - dnes jsem se rozhodla, že tě tak trochu ukřižuju - oznámila mi svým charismatickým hlasem.
Po takovýchto prohlášeních jsem vždycky malinko v šoku a vůbec nevím, co si o tom mám myslet.
- Copak? Nějak jsi nám oněměl - usmála se, když viděla, jak jsem zalapal po dechu.
- No, má Paní - řekl jsem nejistě - tu a tam někteří nešťastníci ukřižování nerozdýchali...
- Neboj - povzbudila mě - to přežiješ. Hřeby dneska zatloukat nebudeme - nahodila lišácký výraz tváře - Zato se proletiš.
No tak to je celá ona - pomyslel jsem si - tajuplná dáma, ze které mi někdy běhá mráz po zádech; no, vlastně vždycky.
Ale popravdě - tuhle hru miluju.
- Tak co? - Zeptala se - Půjdeš se nachystat?
- Ano má Královno - odpověděl jsem a odkráčel do sprchy. Další otázky byly totiž zbytečné...

Velký dík patří Markýzovi, velkému a skromnému učiteli umění shibari, který nás tohle všechno naučil.

-----

Madam S. seděla v klubovém křesle a vychutnávala si svou večerní kávičku. Na sobě měla překrásné kožené šaty krvavě červené barvy, v nichž vypadala jako bohyně utrpení. Hlavou mi proběhla rádoby vtipná myšlenka, zda ta krvavá barva má nějaký hlubší význam, ale nevěnoval jsem tomu dále pozornost. Poklekl jsem a pozdravil Madam políbením ruky. Chvíli si mě se zájmem prohlížela.
- Sedni si na paty a čekej - pravila nakonec s lehkým úsměvem a na okamžik se někam vzdálila.
- Jsem ráda, žes přijel Marku. Dnes mám pro tebe připraveno něco speciálního - oznámila po návratu.
Zvedl jsem malinko hlavu a sebevědomě se pokusil o žert.
- Ano madam? A co to bude? Měl bych se bát?
Madam mi jemně přejela prsty po hlavě a vzadu mocně uchopila za vlasy. Druhou rukou mi zvedla bradu a stáhla hlavu dozadu; zároveň se nade mnou předklonila, takže jsem měl přímo před očima její božské poprsí a můj nos ucítil její omamnou vůni.
- Bát se? - usmála se tajemně - Hmmm, slyšela jsem, že jsi statečný - V jejím vlídném hlase bylo něco, co způsobilo, že mi úsměv ztuhl na rtech a sebevědomí zmizelo kdesi v jádru Země.
- Údajně máš rád extrémní pozice, je to tak?
Rázem jsem nabyl dojmu, že by se ve mně krve nedořezal. Kde vzala tu "statečnost", to opravdu nevím. Začal jsem koktat.
- Ehm, má paní... víte... já... no... tak jako... - ale na tohle Madam zvědavá nebyla.
- Ty to nevíš?! No tak to si hned ověříme. A už mlč! - decentně utnula mé pokusy o další blekotání. Pak mě obešla a lehce plácla po zadku.
- Ruce sem! - téměř neslyšitelně, ale rozhodně zazněl rozkaz. Poslušně jsem dal ruce dozadu. Madam jednu po druhé uchopila, zkroutila za zády, svázala k sobě a následně ke hrudníku.

-----

Více textu se tady nevešlo, jeho pokračování najdete na mém profilu ve stejnojmenné povídce :-)