Usadila mě do křesla s lehkostí, jako by přesně věděla, co dělá. Do ruky mi vtiskla sklenku vína, prsty se mi na okamžik dotkly jejích, a v tom doteku bylo víc slibu než ve stovce slov. „Chvilku strpení,“ zašeptala s úsměvem, který ve mně rozvlnil cosi hluboko uvnitř.…

Bylo to v čase vysokoškolských studií, kdy jsou večírky plné zvědavosti a život chutná po všem novém. Právě na jednom z nich jsem potkal ji. Tmavovlasou dívku s pohledem, který se dostával až pod kůži, a s postavou, jako by ji někdo vytesal podle antických mýtů.…