Nedávno jsem potkala Honzíka a tak jsem si vzpomněla na jeden zážitek s ním. Byl to bratr mojí kolegyně, ještě takové nepolíbené mládě, čerstvý řidičák... zkrátka tichý a slušný kluk, co chodil pomáhat jako brigádník. Ráda zkoumám hranice. Baví mě analyzovat lidi, kam až mě nechají zajít a co už je pro ně tabu. Ten večer se v práci pilo, slavily se narozeniny a já věděla, že řídit nebudu.…

Léto, grilovačka, vychlazený drinky a lidi, co se znají až moc dobře na to, aby před sebou něco hráli. Večer začal nevinně, ale jakmile padla druhá flaška rumu, vytáhli jsme „Vadí-nevadí“ ve verzi pro dospělé. Atmosféra zhoustla. Museli jsme na sebe praskat věci, co si člověk normálně nechává pro zpovědnici nebo pro anonymní profily. Když se zbytek party začal vytrácet, Ondra s klidem profíka…

Oslava narozenin byla v plném proudu. Venku na terase dál běžela ta nekonečná nuda. Ondra tam stál, rozhazoval rukama nad nějakým motorem a vypadal jako ten nejvíc v pohodě kluk na světě. Ale když se naše oči střetly, viděla jsem ten známý záblesk. Věděl, že když se takhle podívám a kývnu k domu, končí slušná konverzace a začíná naše hra. S Ondrou to tak bylo vždycky. I když navenek působil…

První máj. Lásky čas. Vždycky mi tyhle řeči přišly trochu k smíchu… ty davy lidí, co se povinně líbají pod každým kouskem rozkvetlého stromu, aby „neuschli“. Ale ten rok to bylo jiné. Měla jsem vztah, měla jsem jeho a měla jsem plán. Říkala jsem si: „Líbat se? To je pro děti. Já chci pod tou třešní pořádně zamrdat.“ Chtěli jsme soukromí, ne divadlo pro turisty. Sbalili jsme batohy, deku a…