Kde je vepsáno, kým jsme?

Zastánci biologických argumentů tvrdí, že muže a ženu může definovat jen chromozom (to jsme si vyvrátili v minulém článku) a tělesná realita pohlavních znaků. Zároveň je objektivním faktem, že žádný jeden konkrétní „trans gen“ nebyl doposud objeven. A já si dovolím zde sdílet svoji domněnku.

Nejde o jedinou věc u člověka, kterou nelze redukovat na jeden izolovaný biologický ukazatel. Kde v těle je vepsáno to, kým jste? Kde v těle lze najít a přímo pozorovat, jaké máte talenty, k čemu v životě inklinujete a jaké jsou vaše preference? Kde v lidském těle lze jednoduše vyčíst, co vlastně jste za člověka? V jaké části těla jsou uloženy vaše myšlenky, vzpomínky a prožitky? Ano, víme, že souvisejí s mozkovou činností, s neuronálními sítěmi a jejich propojením. Přesto nelze ukázat na jeden konkrétní bod nebo gen a říci: zde je vaše osobnost. Lze snad nějakým přístrojem jednoduše přečíst, kdo doopravdy jste jako celek? Proč tedy absence jednoho konkrétního biologického markeru pohlavní identity má být argumentem proti existenci takové vnitřní, vrozené informace? Jedná se totiž o hlubokou vrstvu toho, kým člověk je. Nejen o výchovu či životní vlivy, ale o základní neurovývojové nastavení, se kterým přichází na svět.

Psychologie i behaviorální genetika dlouhodobě ukazují, že člověk se nerodí jako nepopsaná tabule. Každý z nás má vrozené temperamentové a neurovývojové dispozice. Představme si deset novorozeňat. I kdyby vyrůstaly ve velmi podobných podmínkách, přesto z nich vyroste deset odlišných osobností. Každý se vydá jiným směrem, bude inklinovat k jiným hodnotám a rozvine jiný charakter. Proč? Protože stejné vlivy působí na odlišný vrozený základ. Výzkumy jednovaječných dvojčat navíc ukazují, že i geneticky téměř identičtí jedinci si zachovávají rozdíly v osobnosti a preferencích. A to je to, o čem mluvím. Ten základ osobnosti, se kterým se rodíme. A právě zde, krom jiného, může existovat i to, co označujeme jako vlastní pohlavní identitu – tedy vnitřní prožívání mužské či ženské polarity. Ne jako jeden izolovaný gen, ale jako součást komplexního neurovývojového procesu. Tedy nejen pohlavní identita, ale celý osobnostní základ, na který až poté působí výchova a okolí.

Zde chci zmínit pojem „autenticita“. Autentický člověk je ten, kdo žije v souladu se svým základním osobnostním nastavením, bez dlouhodobého popírání vlastního prožívání. Autentický člověk je ten, kdo dokázal objevit sám sebe právě na této hlubší úrovni. Autentické chování je chování v souladu s vlastním prožívaným Já. Takový člověk lépe rozumí tomu, co je pro něj dobré a co mu škodí. Život v souladu s identitou často vede k větší psychické stabilitě a uvolněnosti, což se může pozitivně odrážet i v mezilidských vztazích. Právě proto je pro lidi, kteří prožívají rozpor mezi svou vnitřní pohlavní identitou a tělesnými znaky, zásadní usilovat o život v souladu s prožívaným pohlavím. Nejde o ideologii ani o rozmar, ale o přiblížení se vlastní autenticitě. V autenticitě žijete s lehkostí, zatímco v dlouhodobém popření je každá interakce těžká a vyčerpávající.

Teď se chci vrátit k pointě tohoto článku. Dosud nebyla identifikována jediná konkrétní biologická struktura nebo gen, který by sám o sobě vysvětloval osobnost – a stejně tak neexistuje jeden izolovaný biologický ukazatel genderové identity. Inteligence se neměří přímým biologickým pozorováním mozku, ale pomocí standardizovaných kognitivních testů, které hodnotí výkon. Osobnost je posuzována prostřednictvím psychologických metod a dlouhodobého sledování vzorců chování. Podobně je i genderová identita hodnocena na základě konzistentního a dlouhodobého prožívání. Současná věda zatím nedisponuje jednoznačným a jednoduchým biologickým vysvětlením genderové identity. To však neznamená, že takový základ neexistuje nebo že jej nelze do budoucna komplexněji popsat.

Děkuji za přečtení.