Zlomená

Dlouho jsem přemýšlela, jestli vůbec sepisovat tuhle „deníkovou povídku“, zda ji nechat za pár drobných, nebo nechat veřejně. Důvod je vlastně jediný – je velmi těžký přiznat, že mě někdo zlomil.
Varování: Následující příběh bude velmi depresivní a hořkosladký, proto jej nečtěte, pokud neradi přemýšlíte.

Jak už jsem psala dříve, na amatérech se pohybuji opravdu už 16 let, aktivně jsem zde šlapala a milovala to, avšak moje vybíravost se nelíbila jiným. Po čase mě ale tenhle život doslova zničil, toužila jsem i přes svou dominanci po lásce a pro někoho tak komplikovaného a nesnesitelného, jako jsem já, je nadlidský úkol někoho najít. Ale našel se. A jsme spolu 12 let. A po celou tu dobu popírám sama sebe. Nemůžeme být už odlišnější co se týče sexu, jiní by mohli mojí polovičku nazývat i asexuálem. Budiž, vybrala jsem si tak, a protože vše ostatní je bomba, beru to jako trest za svou předešlou lehkost. Nese si to ale těžké srdce a následky.
Tuhle pasáž nechci nijak výrazně rozvádět, jen chci, aby z ní zaznělo, že jsem pod hormonální léčbou kvůli neplodnosti. A v životě mě nenapadlo, jaký řetězec tohle spustí. Moje androgenně podnícené hormonální tělo začalo dostávat přísun správných hormonů, nikdo mě ale nevaroval, a současně by mě to ani v životě nenapadlo, že po léčbě je člověk brutálně nadržený. A co hůř, právě ona nadrženost absolutně vymazává veškerou tu snahu hraní si na slušné ženy, permanentní odmítání nabídek, byť bych sama chtěla, a popírání toho, že jsem prostě duší děvka.
Spustilo to můj lovecký radar. A ten je nekompromisní. A loví intenzivně, dokud nedostane. A ulovil. V práci.

Nechci moc rozebírat, co dělám za práci, stačí říct, že jsem administrativní člověk pro korporát, spolupracující se všemi odděleními, jednoduše spojka pro všechny. Zábavnější tohle nebude. Zábava začala, když můj lovecký pud zabrouzdal v práci do vod, kde se ryze pohybuje mužský kolektiv. A jeden z nich se chytil na udičku. To nejhorší, co můžete udělat, je lovkyni dát svolení. Protože to může znamenat i Váš konec.
Protože tohle není můj typický příběh na vyhonění, nebudu zde ani vypisovat detaily.





Kecám, jasně že je sem dám.



Všechno šlo strašně rychle, a po třech dnech intenzivního flirtování, celkem dost působivě prasáckých textů a vlastně i mimo jiné fakt příjemné konverzaci, kdy jsem zjistila, že je to velmi zlomený rozvedený muž, s vážně divnou historií, současně velmi duševně naplněný, a zkušeností, kterou si teď procházím, bylo na čase to dotáhnout do konce. Využila jsem rozlučkové schůzky s kolegyní a po kratší době se z posezení s kolegy zdejchla. Jednoduše alibi. Byla jsem tam. A odešla za voláním sirén. Jen v tomto případě jsem siréna já.


Začali jsme klasickým seznamováním v čajovně, což mi upřímně extrémně imponovalo, milovnice vodních dýmek, alkoholu – který už deset let prakticky nepiju, a párty typ, který klidně pojede 24 hodin nonstop kalbu, hudbu, žádný spánek, a ještě dojde do práce. Navíc s člověkem, který Vám imponuje. Myslím, že on to ještě nevěděl na 100%, ale já ho šla definitivně ulovit. V jakékoliv podobě, což při menses je velmi omezená možnost. Něco se ve mě zvrtlo. Něco přestalo naprosto fungovat, omezila jsem svoje smysly, přestala vnímat okolí, a viděla jen jednu cestu. Ožrat se, obtáhnout ho, spolykat a příště to samé. S jedním jsem ale nepočítala. Že žádné příště nebude.

Večer plynul strašně rychle, alkohol začal působit, nálada se začala uvolňovat, hádám, že především ve chvíli, kdy opadlo to první napětí z toho, zda to, co fungovalo na firemním chatu, bude fungovat i reálně. Chemie je zrádná, ale tady nezklamala. Aspoň jsem si to myslela. Po dvou hodinách vykecávání, zapíjení, přiostřování tvrdším alkoholem, jsem si chtěla potvrdit, zda jsme tam, kde jsem potřebovala. Chápejte, jsem delší dobu „z kola“ a tohle je naprosto jiná oblast, než jsem zvyklá. Moji otroci jsou tutovky, a rande s nimi nepodnikám. Tohle bylo jiné. Přede mnou seděl někdo, kdo se mnou je v práci teď už v bližším kontaktu, se špetkou vzrušení právě protože se mnou pracuje, nesubmisivní, ale ani ne dominantní, sice stejně zvrhlé prase, jako já, ale jinak. Jazyk v puse mě přesvědčil, že lov má smysl. Moje zorné pole se zúžilo ještě více.

Tady je na čase si povědět něco o něm. Z mého pohledu, to, co vím já. Netuším, zda tohle bude číst, takže dopředu se ti omlouvám za tvrdá slova.
On i přes svůj asi o dvacet let mladší vzhled se začínajícími šedinami, které prozrazují, že dvacet let nebude jeho věk, pracuje u nás ve firmě asi o rok méně, než já. Poměrně inteligentní, vtipný, velmi podobná krev, jako mám já, současně tichá voda. Rozvedený po strašně dlouhém vztahu, kde zrada přišla odnikud, a na něm je doposud viditelný, jak ho to zlomilo, po dvou letech zkoušení umělého oplodnění. Celkem drobné postavy, která úplně nekoresponduje s mojí BBW polosvalnatou postavou předávkovanou testosteronem. Ale něco na něm je. Něco hlubšího. Něco, co hromada lidí nevidí, a to je něco, co mě nakonec i zmátlo. Myslím, že možná lítost, kterou k němu cítím. Protože to, jakým způsobem skončil jeho vztah, není fér. A dokážu si to velmi živě představit, jak moc ho to musí bolet. Je to vidět na jeho očích, na jeho mluvě, na tom, jak o ní vypráví.. S lehkostí, až by si člověk myslel, že z fleku by jí i odpustil, kdyby se vrátila. Jeho pohled je jako zlomené štěně, které ale už není štěně, s definovanými kruhy pod očima, které prozrazují právě to jeho trápení. Není zralý na vztah a myslím, že dlouho ani nebude. Což mě osobně pro moje potřeby nevadilo. Jeho i předchozí vztahy byly opravdu prazvláštně toxické, a současně pro mě zajímavé. Vztah s lesbičkou, u které věděl, že je lesba, vztah se ženou, která po X letech utekla za jiným, beze slova, po dvou letech zkoušení o děti přes umělé oplodnění, s divokou minulostí z předchozího podnikání, i zkušenostmi, které pro změnu nemám ani já (jako třeba píchat shemale). Je takzvaně open mind, jako já, ale bez zkušeností v bdsm. Což mi vlastně opět imponuje, protože je to vyjetí z mé běžné zóny. Zpátky ale do čajovny.


Byla asi jedna ráno, ale noc viditelně končit neměla. Cítila jsem se naprosto vyklidněně, mírně navátě, svět byl milejší, kroky lehčí. Nedokázala jsem poslední měsíce vůbec vypnout, ani na minutu. Konečně blažené ticho v hlavě.
Odešli jsme z podniku a rozhodovali se, co bude dál. Upřímně jsem sama nevěděla, pocit, že jsem vypnula, pro mě byl absolutně dokonalý. Moje lovkyně dala na chvíli pokoj, protože věděla, že svoje už má. Ukonejšila jsem jí.

Namáčkl si mě dominantněji na zeď baráku v centru Prahy a políbil mě. Moje lovkyně opět začala dělat problémy. Tělo začalo mravenčit, dychtit. Vlna mi projížděla po páteři. Moje ústa začala být hladová, a moje šelma začala dělat problémy. V uších mi začala znít hudba. (Milk of the Siren). Tenhle moment bych vizualizovala jako lvici, která drápe do klece, a nervózně pochoduje.

Noc se přesunula do dalšího podniku. Druhá vodní dýmka už mi nebyla tolik příjemná, nejsem zvyklá poslední dobou tolik kouřit, naopak přestávám. Ale protože vím, že je nekuřák, a běžný cigára nekuřákům smrdí, byla to alternativa. Kontakt byl už užší, jelikož již byla absence stolu mezi námi. Jeho péro bylo tvrdé a moje lvice se dostávala ven. Jeho jazyk byl dychtivý, ruce intenzivnější a horlivější. Drink udělal svoje a cítila jsem se skvěle. Po měsících permanentního řešení zdravotních problémů, hlava byla prázdná, a dokázala jsem konečně rozlišovat emoce, chtíče, prostost. Od totálního vypuštění lvice mě velmi rychle probrala zavíračka podniku. Byla jsem doslova ready si to klidně rozdat za pozornosti celého klubu. Bylo mi to úplně u píči. Napětí se stupňovalo.

Již už hluboká noc se přesunula tedy do dalšího podniku. Člověk by si řekl, že levněji by vyšlo tágo a azylák na hodinu. Další drinky. Klub byl prakticky prázdný, ale hudba byla hlasitá. Rocková. Hudba mi víc imponovala, než dance hudba v předchozích podnicích. Zavřela jsem oči a nechala se unášet. Mírně jsem si zpívala, hlasitost hudby mě naštěstí přeřvávala. Ani jsem si nevšimla, že zmizel na záchod. Překvapil mě až zezadu, když mi políbil krk. Zavřela jsem oči a nechala vlnu pocitů prostě jet na volno. Pití ale dělalo i s ním něco. Rozvázalo mu to jazyk. I přes mojí totální nepříčetnou nadrženost moje hlava naslouchala. A začala slyšet věci, které asi nechtěl nikdy říkat. Lvice se dala do ústupu, a do popředí šla moje naslouchající, pozornější stránka. Vysoké EQ má ale nevýhodu. Vidí věci, které nikdo nevidí. A ty mohou bolet i mě. Můj poslech zjistil, že se v něm skrývá možná umělec. Hraje na piano – což je pro mě asi jeden z nejvyšších crush efektů. Piano, cello, a housle. Do popředí se začala dostávat moje skutečná zvědavost, která naprosto utlumila pocit nadrženosti. Navrhla jsem dojít na hlavák si zahrát.

Cesta byla dlouhá, ale současně krátká. Začínalo ráno a centrum Prahy se začalo lidnit. Uprostřed pracovního dne to nekorespondovalo s mojí náladou jet „party hard“. Nějak jsme se ale dobelhali na Hlavní nádraží. Z duše to tam nenávidím, věčně pronikající smrad, věčně někdo válející se po zemi, žebrající o poslední korunu. Usedl za klávesy a začal. Opřela jsem se o piano a jen naslouchala. Zvuk všech z pozadí se utlumil. Sledovala jsem jeho pohyby. Naslouchala jsem. Lvice byla krotká a nechtěla dělat problémy. Snažila jsem se soustředit. Z mého soustředění mě probral až motající se ožrala, který celou tuhle scénu doslova zabil. Taktně se zvedl, uvolnil mu místo (ne že by ožrala uměl hrát, to se fakt nebojte) a ruku v ruce jsme odešli ven. Hledat místo.

No, kdo byl v posledním týdnu na hlaváku, asi ví, že lavičky už nejsou. To bylo pro mě obrovské zklamání. O to větší, když jsem zjistila, že i nový park, co tam vyrostl, je zavřený řetězem. Logicky, jediné místo, kde by se cokoliv dalo. Bylo na čase to dokončit.
Kroužení po hlaváku bylo vysloveně otravné, jako by vesmír nenašel jediné debilní místo ani za autem. Nakonec ale našel. Veřejné WC.
Absolutně nemám páru, jak se nám povedlo projít kolem protivné ukrajinky pravděpodobně uklízející a hlídající místní frekventované místo. Zaparkovali jsme v kabince. Jen malý kousíček diskrétnosti. Úplně maličký. Hodně pod úroveň, jelikož opravdu nenávidím nepříjemné pachy. Ale lvice mě umlčela. Chtěla jíst.

Měla jsem problém s páskem (poznámka pro ostatní, NIKDO SI NIKDY NEBERTE PŘEZKY NA ČUDLÍKY, je to horší než pás cudnosti!! ) ale nakonec jsem se dostala, kam jsem potřebovala. Jeho penis byl nadprůměrný, diskrétně oholen, bez jakéhokoliv pachu. Moje duše, lvice, i hlava se obrovsky radovala.

Zajel mi do pusy a já přestala vnímat okolí. Mysl, duše, tělo, lvice, vše se spojilo, dychtící spolykat každou kapku. Potlačovala jsem nepříjemné posazení, jelikož jsem nechtěla zrovna tam opravdu klečet, usazení penisu v puse nebylo úplně adekvátní pro hluboký orál, ale snažila jsem se. Kdybych mohla, prostě bych ho snědla. Neměl nepříjemnou chuť, velice snadno mi klouzal do pusy. Hlava se mi mírně motala, snažila jsem se vnímat jeho dech, jeho reakce, jeho pocity. Slyšela jsem jeho šepot. „Ano..“ Snad jsme na dobré cestě.

Tempo se zrychlovalo, jeho péro mi naráželo hluboko do krku a chvílemi jsem se dusila. To jsem potřebovala. Koncentrovala jsem se na plynulost a bezpečnost, moje ústa chtěla kousat. Prst mi sklouzl na jeho anál, protože jsem věděla, že je nadšenec hrátek. Podporovala jsem ho v zásunech a užívala si to. Jeho šepot říkal stále ano, ale jeho penis začal dělat něco jiného. Ještě před tím, než jsem ho začala dráždit. Možná i to byl důvod, proč jsem ho začala více podporovat. Přišlo mi, že měkne. Něco tady nehrálo.

Nebudu popírat, že moje lvice začala být vystrašená, jelikož jsem nasadila svůj šukací pohled od spodu a začala se vážně snažit. V hlavě mi znělo, že je to možná tím, že jsem celkem vysoko a neklečím, ale zubama jsem nebrousila. Převzal si na chvíli kontrolu, viditelně věděl i on, že něco je špatně. Moje lvice šílela, co se děje?

Honil si péro na mém jazyku, mezitím co jsem ho dráždila. Jeho dech se zrychloval, šepot se proměňoval na hluk, věděla jsem, že to přijde. Vystříkal se mi na jazyk. Chuť byla perfektní. Podívala jsem se na něj a šeptla jsem, zda polknout. Tiše pokynul souhlasně hlavou a já polkla. Ukázala jsem mu volný jazyk. Lvice se částečně uspokojila.

Oblékla jsem se a vyšla ze záchodu. Bohužel, ukrajinka už tam stála, a čuměla. V životě jsem na podpatkách nekmitala tak rychle pryč. Nic neřekla, ale její pohled jsem cítila v zátylku velmi intenzivně. Moje zvrhlé já si bylo jisté, že jakmile skončí menses, dokončím, co jsem rozdělala. Cestu domů asi nemusím zmiňovat, jelikož každý z nás měl být na devátou v práci, a čekala nás asi jen tak hodina spánku. Rozloučili jsme se polibkem a já doufala, že nějak korektně zvládnu v práci uhrát, že jsem ožralá jak doga.



Tady bych si přála ten příběh ukončit a říct, že jsem svoje dokončila. Ale nedokončila. Přišla totiž studená sprcha.
I přes příšernou kocovinu, to, že jsem nakonec stejně usla a přišla do práce s víc než dvouhodinovým zpožděním, a s dost slušným zbytkáčem – díky bohu pro mě jsem full home office, takže jediný, kdo to slyšel, byl kdokoli, kdo se mnou volal – všimla jsem si jeho odtažitosti. Lvice začala zas ve své kleci pochodovat a cítila jsem průser. Tohle se mi ani trochu nelíbilo.

Možná jsem si to nalhávala, že mu je prostě fakt blbě. Nechtěl ale moc mluvit. Vysoké EQ začalo tušit důvod. Začínala jsem se cítit rozpolcená a lvice řvala, ztrácela kontrolu. Moje vysoké nadšení střídal studený pot. Na páteři jsem pocítila známou vlnu, ne tu vzrušivou. Tu, co projíždí přes břicho, a naznačuje, že zjistím něco nepříjemného. Hlava mi chtěla buchnout. Chápejte – neměla jsem morální kocovinu. Brala jsem ho otevřeně jako únik, díky kterému mohu svého více milovat. Postel nám prostě neklape od počátku, říká se, že je velmi důležitá, chápu proč. Něco se mi povedlo změnit, pokročit, ale postup je i tak mizernej. Prostě na prasárny není. Nemá takový ten hype. Těžko se to popisuje. Až na kuřbu, tu miluje.

Snažila jsem se být opravdu z plných sil být nad věcí, ale úplně jsem ztratila kontrolu. Moje lvice vymýšlela asi tak dvacet různých scénářů, jak ho ojet. Moje hlava ale už věděla, že on do toho nepůjde. Přiznal mi, že se měl problém udělat, a udělal se vlastně jen protože mu prakticky bylo blbý, že se tolik snažím. Kdybych dostala facku nebo pěstí, bolelo by to méně.

V hlavě jsem měla tolik emocí, že je nemohu spočítat. A ty se mě drží od doby toho úletu. Vztek, lítost, hloupost, nechápavost, nadrženost, potlačované slzy. Dotklo se mě to.

Prý toho úletu nelituje. Já už ano. Jsem v pozici, kdy se cítím jako někdo, kdo ho chtěl k tomu donutit. Přitom první, kdo s tím začal, byl on. Doma třískám do věcí. Nemůžu to vytřepat z hlavy. Za jízdy autem, když jezdím na nákupy mezi vesnicemi v lese, nerozumně zvyšuji rychlost a křečovitě svírám volant. Můj pohled není už můj. Ztemněl. V hlavě mám tolik otázek. Co jsem posrala? Třeba jsem se mu nelíbila? Nepřitahuji ho? Třeba potřebuje více času od rozvodu. Třeba se prostě moc pilo. Třeba jsem nebyla prostě dobrá. Miliony otázek, dotkl se něčeho, co jsem považovala za naprostou součást mě. Moje divoká minulost, můj vysoký body count, moji kuřbu, do které se mě opakovaně snaží donutit hodně lidí z minulosti, kteří platili. Třeba se mi líbil víc? Nebo prostě se stačí ožrat a zapomenout? Nechat se někým ojet? Lvice buší na klec, chce brečet, řvát, ječet, ničit. Miliony otázek a žádné odpovědi. Jsem ještě dominantní? Co když vlastně celou dobu toužím po vedení od jiného? Nebo jsem si něco nalhala? Měla jsem teorii, že je možná problém, že není ve své komfortní zóně, což mi nakonec i přiznal, že nebyl.



Miliony otázek a odpověď jsem dostala jen jednu. Pokračování nebude, protože mám hnědé oči. Nejsou jeho komfortní zóna.

W.