Spanking poeticky

Ve stínu ticha praská vzduch, když pevná ruka drží svůj kruh, napětí vibruje v každém gestu, jak bouře čekající na cestu.

V očích mám plamen, ne krutý — spíš živý, hra sil a hranic, okamžik divý, kde ozvěny hlasů se lámou v čase, a síla i slabost tančí v kráse.

Není to bolest, co příběh píše, spíš tajný jazyk, co zní stále tiše, na hraně kontroly, důvěry, moci, kde noc se usmívá do temných nocí.

Krok za krokem se prostor zhušťuje, dech se mi krátí, svět potemňuje, v každém tom tichu je skrytý tlak, co roste a sílí — a nezná už zrak.

Jak struna napjatá téměř k prasknutí, vnímám ten rytmus, co k slasti nás donutí, každý ten záchvěv je blíže a blíže, střídá se tlaková výše a níže.

Už nejde couvnout, už nejde stát, to napětí nutí mě dál jen si hrát, v hrudi mi buší jak vzdálený hrom, co hledá svůj okamžik — konečný zlom.

A pak se to zlomí v jediný třpyt, kdy všechno se slije v zářivý svit, čas na chvíli ztratí svůj pevný řád, a já té své slasti dám volný spád.

Když ticho se vrátí a dozní ten žár, zůstává v mysli mé ten zvláštní dar, že výkřik, co naposled z Tvých rtů se dral, změní se za chvíli na: "Pokračuj dál..."