Den, kdy to prostě nevyšlo...

Středa, 29. dubna: Realita místo představ

Středa měla být den možností. Nakonec to byl den reality.

Vyjela jsem jen o pár minut později. Nic dramatického. Takových pár minut, co normálně ani neřešíš.

Jenže s protivětrem se z „pár minut“ stane docela problém.

Foukal nepříjemně. Studeně. Každý kilometr byl pomalejší, než měl být. A najednou to zpoždění nebylo pár minut, ale něco, co už prostě doženeš jen těžko.

Na místo jsem dojela… ale nebylo to ono.

Stín. Zima. Taková ta zalezlina, co ti vleze pod dres a už tam zůstane. Louka, která v hlavě vypadala jako únik, byla najednou spíš místo, kde nechceš sedět dlouho.

Sedla jsem si stejně. Chvíli jsem vydržela.

Čekala jsem.

Možná víc, než bych chtěla přiznat.

Nikdo nepřijel.

A víš co? V tu chvíli ti to projede hlavou – kde jsou všichni ti „siláci“ z řečí? Ti, co mají plnou pusu odvahy a náhodných setkání. Najednou nikde nikdo.

Nebo… možná to bylo jinak.

Možná tam někdo byl. Dřív. Možná čekal a já byla ta, co přišla pozdě. Možná jsme se minuli o pár minut.

I to se stává.

Zvedla jsem se dřív, než jsem chtěla. Byla zima a ten moment prostě nepřišel.

Tak jsem jela dál.

Choceň. Kontrola, jestli už jede to občerstvení u vody. Nejelo. Prázdno. Zavřeno. Další malé „nevyšlo“.

Tak jsem to otočila jinak.

Jedno pivínko v bývalé taverně. Sama. V klidu. Bez očekávání. A možná to byl nakonec nejlepší moment celého dne.

Cesta zpátky?

Zima, protivítr, unavený nohy. Takový ten návrat, kdy už si nic nenamlouváš a prostě jedeš.

Ale i to k tomu patří.

Ne každá vyjížďka je film. Ne každá středa je příběh o setkání.

Někdy je to jen o tom, že vyjedeš, něco nevyjde… a stejně to má smysl.

Další bláznivý blog přijde. A třeba už to příště klapne jinak.

Krásný den přeji, amatéři 🤍