Shibari a sex

Lidé se mě občas ptají, jaký je vlastně vztah mezi shibari a sexem. A já pokaždé získám podezření, že očekávají jednoduchou odpověď. Jenže jednoduché odpovědi bývají zpravidla vyhrazeny politikům, reklamám na zubní pastu a lidem, kteří o tématu nevědí vůbec nic.

Pravda je totiž taková, že shibari a sex jsou trochu jako pivo a hospoda. Často se potkávají, někdy bez sebe nemohou být a jindy jeden existuje zcela spokojeně bez druhého.

Znám lidi, pro které jsou provazy především cestou k intimitě, flirtu a partnerské blízkosti. A znám jiné, kteří dokážou strávit celé odpoledne debatou o úhlech, napětí provazu a konstrukcích, aniž by je napadlo cokoli romantičtějšího než správně dotažený uzel. Pozorovat dva zkušené riggery při diskusi o technice je ostatně zážitek podobný sledování dvou železničních nadšenců. Zvenčí to vypadá záhadně, uvnitř se odehrávají velké vášně.

Mám podezření, že sex a shibari mají společnou jednu důležitou vlastnost. Obojí je ve skutečnosti mnohem méně o technice, než si začátečníci myslí, a mnohem více o lidech. Začátečník řeší, kam položit ruce, kam vést provaz a jak všechno správně provést. Po letech člověk zjistí, že nejdůležitější byly celou dobu důvěra, komunikace, smích a schopnost být s druhým člověkem přítomný.

A právě proto mě vždy pobaví otázka, zda je shibari o sexu. Je to asi podobné, jako ptát se, zda je houska o salámu. Někdy ano. Někdy ne. A někdy je člověk naprosto spokojený jen s houskou, protože byla upečená tak dobře, že by bylo skoro škoda ji něčím zakrývat.

Čím déle se provazům věnuji, tím více si myslím, že lidé často zaměňují příčinu a následek. Vidí dva lidi, mezi nimiž vznikla blízkost, důvěra a intimita, a automaticky předpokládají, že hlavním cílem celé cesty musel být sex. Přitom je to často podobné, jako kdyby někdo tvrdil, že smyslem horské túry je párek snědený na vrcholu. Ano, ten párek tam může být. Dokonce bývá velmi příjemný. Ale kvůli němu člověk těch několik hodin do kopce zpravidla neleze.

Provazy totiž umí vytvořit zvláštní prostor, ve kterém se člověk na chvíli přestane zabývat vším ostatním. Neřeší pracovní porady, splátky hypotéky ani to, co napsal nějaký rozhořčený cizinec na internetu. Najednou existuje jen přítomný okamžik, druhý člověk a několik metrů provazu. A v dnešní době je podobná schopnost soustředění skoro stejně vzácná jako slušně zaparkovaná dodávka před stavebninami.

Je na tom něco paradoxního. Zvenčí může vázání působit jako omezení. Ve skutečnosti ale mnoho lidí nachází právě v těch jasně daných hranicích zvláštní pocit svobody. Na chvíli nemusí nic dokazovat, nic řídit, nic plánovat. Mohou prostě být. A člověk nemusí být žádný filozof, aby pochopil, jak lákavé to někdy bývá.

Samozřejmě existují i lidé, kteří se na celou věc podívají a usoudí, že je to podivný koníček. A víte co? Mají na to plné právo. Koneckonců já zase nerozumím golfu. Když sleduji člověka, který jde několik kilometrů za malým bílým míčkem, připadá mi to jako činnost navržená komisí pro podporu trpělivosti. Přesto bych se nehádal s někým, kdo v tom nachází hluboký smysl.

A možná je to stejné i s provazy. Někdo v nich vidí estetiku. Někdo emoce. Někdo důvěru. Někdo erotiku. Někdo technické řemeslo. A většina z nás v nich během let najde od každého něco. Jen málokdy přesně to, co jsme hledali na začátku.

To je ostatně jedna z věcí, které mám na shibari rád nejvíc. Člověk do něj vstoupí s představou, že ví, co hledá. Po několika letech pak zjistí, že provazy celou dobu trpělivě čekaly, až zjistí, co hledal doopravdy.