Nečekaně milé momenty

Nečekaně milé momenty aneb jak jsem si zvykla na debily a začali mě překvapovat normální lidi

Když jsem v minulém článku mezi vás hodila anketu a ptala se, o čem byste si chtěli přečíst, byla jsem přesvědčená, že vyhrají trapasy, úchylové, bizarní zprávy nebo nějaká další forma lidského folklóru, protože přiznejme si to otevřeně - internet je zvláštní místo a moje soukromé zprávy občas připomínají dokumentární pořad o živočišných druzích, které by měly být pod dohledem odborníků.

Místo toho se mi ve zprávách začalo překvapivě často objevovat téma nečekaně milých momentů a čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi docházelo, že je to vlastně docela trefné téma, protože po těch pár letech jsem si všimla jedné zvláštní věci.

Mě už totiž nepřekvapují debilové.

Mě překvapují normální lidi.

A to je možná ta nejsmutnější i nejvtipnější věc zároveň.

Protože když člověk dost dlouho funguje na internetu, začne si vytvářet určitý systém očekávání... takový ten obranný mechanismus, díky kterému si zachová poslední zbytky zdravého rozumu. Automaticky totiž počítáš s tím, že někde přijde blbost. A většinou přijde.

Třeba když mi někdo napíše:

„Pošli civil.“

Nebo:

„Dáš slevu?“

Nebo moje osobně nejoblíbenější:

„Mám ho velkého.“

Což je mimochodem informace, se kterou ani po letech nevím, co dělat, zda si to info přilepit na lednici, nebo zapsat do deníčku...

Když mi někdo slavnostně oznámí velikost svého ptáka, vždycky mám chuť odpovědět:

„To je hezký. Já mám horkovzdušnou fritézu. A co teď?“

Jenže některé věci člověk nahlas říct nemůže, protože by pak vypadal jako sarkastická kunda...

... ato bych si přece nikdy nedovolila.

Mám přece nějakou pověst 😁

A tak místo toho většinou sedím, koukám na displej a přemýšlím, jestli existuje nějaký tajný mužský zpravodaj, ve kterém si tyhle věty doporučují, protože odmítám uvěřit tomu, že se tolik lidí nezávisle na sobě rozhodlo začínat konverzaci úplně stejně.

Stejně tak už mě nepřekvapí ani věta:

„Tak si polib prdel ty krávo nafoukaná, takhle si nic nevyděláš.“

Což bývá obvykle ve chvíli, kdy odmítnu něco, co dělat nechci.

Na tom mě ale fascinuje jedna věc.

Ještě dvě minuty předtím jsem byla nádherná, úžasná, výjimečná, sexy, božská a pravděpodobně nejlepší žena, kterou internet za posledních deset let vyprodukoval.

Pak řeknu:

„Ne"

...a během několika vteřin projdu charakterovou proměnou, za kterou by se nemusel stydět ani Marvel.

To už mě dneska vlastně ani nepřekvapuje. Na podobné věci si člověk zvykne. Zvykne si na zvláštní zprávy, zvláštní požadavky, zvláštní logiku i na lidi, kteří si myslí, že vyjednávání funguje stejně jako smlouvání o koberec na bleším trhu.

Dokonce jsem si zvykla i na větu:

„Jsem na cestě.“

Což je mimochodem fascinující formulace.

Protože někdy znamená, že je člověk skutečně na cestě. Jindy znamená, že právě vylezl ze sprchy. Někdy to znamená, že vyrazil pěšky někde od Brna A občas mám pocit, že znamená pouze obecný životní směr a nikoliv konkrétní polohu.

Na co si ale pořád neumím zvyknout, jsou normální lidi.

Opravdu.

Protože když někdo přijede včas, mám skoro chuť podívat se do kalendáře, jestli náhodou není státní svátek.

Když někdo napíše:

„Budu mít deset minut zpoždění.“

tak mě to vlastně ani nenaštve. Mě to překvapí.

Protože si uvědomil, že slušnost existujea že telefon neslouží jen k posílání dotazů na fotky kundy a informací o rozměrech vlastního ptáka.

A to je v dnešní době skoro nadstandardní zázrak.

A úplně nejvíc mě dostávají lidé, kteří poslouchají.

To už je vyloženě podezřelé.

Zmíníš něco mezi řečí. Nějakou úplnou blbost. Že něco řešíš, někam jedeš, čeká tě nepříjemná návštěva, nebo máš starost s něčím, co vlastně vůbec nesouvisí s tím, proč si píšete, nebo proč jste se sešli...

A za měsíc se tě ten člověk zeptá:

„Jak to dopadlo?“

A já na něj několik vteřin koukám a v hlavě mi běží jediné: Počkej. Ty sis to zapamatoval? Dobrovolně? Bez nátlaku? Bez testu? Bez opakování?

A pak začnu automaticky hledat háček, protože můj mozek je už z principu přesvědčený, že takhle normálně lidi nefungují.

Jenže ono se občas ukáže, že fungují. Že si to opravdu pamatoval. Že se opravdu zajímal. Že za tím není žádná agenda, žádná manipulace, žádný plán ani žádná skrytá žádost.

A to je možná ten největší paradox celého tohohle světa.

Protože úchyl mě nepřekvapí. Sprosťák mě nepřekvapí. Nepřekvapí mě ani člověk, který se během pěti zpráv stihne zamilovat, během dalších pěti urazit a pak mě poslat do prdele.

To už je skoro standardní internetový životní cyklus.

Co mě překvapí, je někdo, kdo se chová normálně.

Někdo, kdo respektuje hranice. Někdo, kdo přijme odmítnutí bez dramatické scény. Někdo, kdo se prostě chová jako dospělý člověk.

A víte, co je na tom úplně nejvtipnější? Že kdyby mi někdo před lety řekl, že jednou budu sedět u kafe a vyprávět o tom, jak mě dojala obyčejná slušnost, myslela bych si, že se zbláznil.

Jenže čím déle člověk funguje mezi lidmi, tím víc si začne vážit úplných maličkostí.

Protože na blbce si člověk časem zvykne.