Kdo zklamal koho

Ve svém věku jsem si znovu uvědomil, jak jsem nepoučitelný, naivní a překvapivě lehce ovlivnitelný.

V práci je to přitom přesně naopak. Tam bývám tvrdohlavý, neústupný, mám jasnou vizi a poměrně slušný tah na branku. Když mi někdo něco prodává, většinou rychle poznám, zda je to realita, nebo jen dobře zabalená iluze.

A pak otevřu Amatéry.

Najednou jako by část kritického myšlení odjela na dovolenou. Člověk si čte profily, prohlíží fotografie, čte pečlivě napsané popisy a začne věřit tomu, že tentokrát je všechno přesně tak, jak je prezentováno.

A právě tehdy se ze sebe stává dobrovolný sponzor vlastní naivity.

Nejzajímavější na tom všem je, že občas čtu povzdechy některých žen, které si stěžují na nesolidní klienty. Jak si domluví schůzku, rezervují čas, a muž nakonec nepřijede. Jaký je to hulvát. Jaký je nespolehlivý. Jak je drzý.

A já jim vlastně rozumím.

Jenže pak si říkám, zda by nebylo fér podívat se i na druhou stranu mince.

Protože muž, který nepřijel, možná udělal něco neslušného.

Ale muž, který přijel, někdy udělá něco mnohem horšího.

Uvěří.

Uvěří fotografiím. Uvěří popisu. Uvěří atmosféře, kterou profil vytváří.

Sedne do auta, jede desítky kilometrů a cestou si ještě pořád namlouvá, že tentokrát to bude jiné.

A pak zazvoní.

Dveře se otevřou a během několika vteřin pochopí, že mezi profilem a realitou neleží drobná kosmetická úprava. Leží tam propast.

Nejde o věk.

Nejde o pár kilogramů navíc.

Nejde ani o to, že nikdo nevypadá přesně jako na nejpovedenější fotografii svého života.

Jde o celkový pocit.

O energii.

O vystupování.

O atmosféru.

O ten okamžik, kdy si člověk uvědomí, že všechno, co si během posledních dnů nebo týdnů představoval, existovalo pouze v jeho hlavě.

Najednou není nic svůdného, nic přirozeného, nic příjemného.

Jen rychlá rutina.

Přesně načasovaná.

Přesně naceněná.

Přesně organizovaná.

Před chvílí odešel jeden, za chvíli přijde další.

A člověk si uvědomí, že vlastně vůbec nechce být součástí tohohle příběhu.

Jenže otočit se ve dveřích a odejít? To vyžaduje sebevědomí, které v tu chvíli kupodivu nemá.

A tak zaplatí.

Posadí se.

Vypije sklenici vody.

A pak si z druhého telefonu zavolá sám sobě.

Ano, je to trapné.

Ano, je to směšné.

Ale je to elegantnější než říct nahlas to, co si právě myslí.

Takže sehrajete krátké divadlo. Omluvíte se. Vysvětlíte, že musíte nečekaně odjet. Popřejete hezký den. Necháte peníze tam, kde jsou.

A odejdete.

Bez scén.

Bez urážek.

Bez ponižování.

Pak sedíte v autě a přemýšlíte.

Ne o ní.

O sobě.

Jak jste se zase nechal nachytat.

Jak jste zase uvěřil.

Jak jste zase ignoroval vlastní zkušenosti.

A současně cítíte zvláštní směs emocí.

Trochu vzteku.

Trochu studu.

Trochu pobavení nad vlastní hloupostí.

A možná i špetku hrdosti, že jste nakonec neudělal nic, co byste si druhý den vyčítal.

A právě tehdy mě napadá otázka, která je podle mě mnohem zajímavější než všechny internetové stížnosti na nespolehlivé klienty:

Kdo zklamal koho? Ten, kdo nepřijel? Nebo ten, kdo přijel a našel něco úplně jiného, než co mu bylo nabídnuto?