Manuál na první placený sex

Manuál na první placený sex

aneb Jak zjistit, že největší drama probíhá většinou jen ve vlastní hlavě

Tenhle článek vznikl vlastně kvůli jednomu čtenáři.

Tedy údajně kvůli jeho "kamarádovi"

Jak všichni víme, "kamarád" je velmi zvláštní tvor. Má úplně stejné otázky jako člověk, který se právě ptá, ale z nějakého záhadného důvodu nikdy není přítomen.

Tenhle "kamarád" prý přemýšlel, jak probíhá první návštěva, co má čekat a čeho se vlastně bát.

Čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi docházelo, že možná největší problém není samotná návštěva, možná je to ten moment před ní, protože lidská představivost je fascinující věc.

Zvlášť mužská 😁

Stačí napsat první zprávu a během deseti minut si člověk stihne představit minimálně tři katastrofické scénáře, dvě trapné situace a jeden policejní zásah.

A přitom realita bývá podstatně nudnější. Nebo normálnější. Což je možná ještě děsivější.

Myslím si totiž, že spousta mužů jede na první schůzku s představou, že vstupuje do nějakého tajného světa, kde existují zvláštní pravidla, tajné kódy, hesla a pravděpodobně i zkušební komise.

Něco jako přijímací řízení na ministerstvo sexu 😁

Ve skutečnosti většinou jen zazvoní.

Otevřou se dveře. A proti nim stojí člověk. To bývá první šok. Protože muž očekává představu a dostane realitu a realita je překvapivě normální.

Někdy si dokonce sednete a chvíli si povídáte.

Ano, vážně.

Vím, že tím právě ničím několik romantických i erotických představ najednou, ale bývá to tak.

Někdo je nervózní. Někdo mluví moc. Někdo nemluví vůbec. Někdo se omlouvá za to, že je nervózní. A někdo se omlouvá za to, že se omlouvá za to, že je nervózní.

A já si občas říkám, že kdyby lidé věnovali stejnou energii samotnému životu, jako věnují stresování před první schůzkou, už dávno bychom kolonizovali Mars.

Další zajímavá věc je, že spousta mužů řeší, jak budou působit.

Co říct. Co neříct. Jak se tvářit. Jak sedět. Jak dýchat. Jestli nejsou moc staří. Moc tlustí. Moc hubení. Moc stydliví. Moc obyčejní.

A přitom většina žen řeší úplně stejné blbosti 😁

Jen o tom nemluvíme tak nahlas 🤷‍♀️

A pak přijde moment, který mě fascinuje asi nejvíc.

Muž zjistí, že nemusí nic hrát. Nemusí být vtipný. Nemusí být drsňák. Nemusí být alfa samec, sigma samec ani žádné jiné písmeno řecké abecedy. Může být prostě sám sebou. A ono to nějak funguje.

Možná právě proto, že celý svět je plný lidí, kteří něco hrají a najednou se ocitnou na místě, kde nemusí.

To neznamená, že je to vztah. Není.

To neznamená, že je to láska. Není.

Zároveň to ale není ani ten chladný automat na sex, jak si někteří představují.

Lidé jsou totiž mnohem komplikovanější, než by bylo praktické a mnohem jednodušší, než by byli ochotni přiznat.

A víš, co je na tom všem možná nejvtipnější?

Že většina mužů, kteří se nejvíc bojí první návštěvy, si po ní zpětně říká:

"Proč jsem sakra byl tak nervózní?"

Lidský mozek je prostě občas idiot.

A pokud bych měla tomu údajně existujícímu "kamarádovi' dát jednu radu, zněla by asi takhle:

Nejezdi za představou. Nejezdi za filmem, který sis vytvořil v hlavě. Nejezdi za dokonalostí. Jeď prostě za člověkem.

Protože většina zklamání vzniká ve chvíli, kdy člověk očekává pohádku. A většina příjemných překvapení ve chvíli, kdy potká realitu. A realita bývá většinou mnohem zajímavější. Jen se o ní hůř píšou pornofilmy 😁

Mohla bych tady popisovat i tipy mužů, kteří píšou, ale nikdy nepřijedou, ale... ...některé věci člověk nahlas psát nemůže, protože by pak vypadal jako sarkastická kunda. A to bych si nikdy nedovolila. Mám přece nějakou pověst 😁