II. Kde končí No_Id_Man ...

… a začínám já ?

Dlouho jsem byl přesvědčený, že na tu otázku znám odpověď.

Byla vlastně úplně jednoduchá. Když jsem chtěl napsat článek, sedl jsem si ke klávesnici a pustil ke slovu No_id_mana. Když jsem dopsal poslední větu, zavřel notebook a šel žít svůj obyčejný život. Nikdy mě nenapadlo, že by na tom mohlo být něco složitějšího. Jeden psal. Druhý žil. Jeden hledal paradoxy, druhý řešil práci, rodinu, nákupy a všechny ty drobnosti, které tvoří většinu našich dnů.

Pak jsem si ale začal všímat zvláštních maličkostí.

Napíše mi žena. Obyčejná zpráva. Nic důležitého. A já místo toho, abych odpověděl tak, jak bych odpověděl kdysi, přemýšlím, co by napsal No_id_man. Ne proto, že bych chtěl někoho ohromit. Prostě mě zajímá, jestli by neviděl něco, co mně uniká. Jestli by se nezeptal na otázku, která by mě samotného vůbec nenapadla.

Pak přijde další situace. Objevím v diskusi komentář, který je zjevně nesmyslný. Dřív bych nad ním mávl rukou. Jenže dnes se přistihnu, že místo vzteku hledám pointu. Přemýšlím, jestli se za tím člověkem neskrývá nějaký jiný příběh. Jestli se z jedné hloupé věty nedá vytáhnout článek. A v tu chvíli si uvědomím, že to nejsem úplně já. Takhle přemýšlí No_id_man.

Nejvíc mě ale překvapily úplně obyčejné situace.

Přijde návrh na kávu.

Normální člověk by si položil jednoduchou otázku. Chci? Nechci?

Jenže mně hlavou proběhne ještě jedna.

Chci já… nebo chce No_id_man?

Protože jeho zajímá příběh. Chce poznat člověka za profilem. Chce zjistit, jestli žena, která píše stejně zajímavě jako přemýšlí, bude stejně zajímavá i ve skutečnosti. Klidně by jel přes půl republiky jen proto, aby si po dvou hodinách řekl: „Tohle stálo za to.“

Jenže já?

Já možná zrovna nemám náladu nikam jezdit. Chci zůstat doma. Mám za sebou těžký týden. Nechce se mi mluvit. Nechce se mi poznávat nové lidi.

Tak kdo z nás dvou vlastně rozhoduje?

A čím déle si tu otázku pokládám, tím méně si jsem jistý odpovědí.

Stejné je to s články. Dlouho jsem si myslel, že inspiraci hledám já. Dnes už si tím nejsem jistý. Kolikrát se přistihnu, že obyčejný rozhovor vůbec neposlouchám jako člověk. Poslouchám ho jako No_id_man. Ne proto, abych druhému porozuměl, ale protože někde mezi větami cítím paradox, který by jednou mohl vyrůst v další článek. Najednou neposlouchám jen příběh. Hledám myšlenku.

Možná právě proto občas sám sebe přistihnu při zvláštním pocitu. Přestávám rozlišovat, jestli něco dělám proto, že to chci já, nebo proto, že by to udělal No_id_man. Kdo se vlastně rozčiluje nad hloupými komentáři? Kdo chce odpovědět ženě? Kdo má chuť poznávat nové lidi? Kdo píše další článek? A kdo právě teď přemýšlí nad tím, jestli se z téhle úvahy náhodou nestane další fejeton?

Možná jsem celou dobu hledal hranici na špatném místě.

Neměl jsem se ptát, kde končím já a začíná No_id_man.

To už vím.

Mnohem zajímavější je jiná otázka.

Kdo z nás dvou právě drží volant?

Protože jestli jsem na začátku vytvořil No_id_mana já, pak si dnes už nejsem vůbec jistý, že o všem pořád rozhoduji jen já.

Kolik mých rozhodnutí dělám skutečně já… a kolik jich za mě dělá role, kterou jsem si kdysi vytvořil?

A možná právě v tom spočívá největší paradox každého alter ega.

Nevzniká proto, aby nás schovalo.

Vzniká proto, že mu jednoho dne dovolíme dívat se na svět našima očima. A od té chvíle už nikdy přesně nevíme, číma očima se díváme my.