Pochvala... nebo kritika?

Na začátku jsem měla pocit, že do mě dloube. Že mi vlastně říká, že píšu moc dlouze a že by to šlo stručněji. Přiznávám...

Trochu mě to štvalo, protože nebyl první.

Kurva... prostě taková jsem já, běhalo mi hlavou po prvním přečtení komentáře od něj.

Neumím říct spoustu věcí jednou větou. Zato se mnou nebude nikdy moc ticho. A pokud mě chce někdo umlčet... stačí mi ho fouknout do pusy. 🤣

Stručné věty ale umím taky.

„Mrdej mě!“

„Lízej mě!“

To zvládnu i bez omáčky. 

Jenže pak jsem si jeho komentář přečetla znovu a najednou mi to došlo... za těmi slovy totiž nebyla kritika.

Byl tam obdiv.

A tehdy mě napadla jedna zvláštní věc.

Kolikrát v životě si pochvalu přečteme jako kritiku?

Kolikrát automaticky hledáme, co je na nás špatně, místo abychom si dovolili uvěřit, že někdo opravdu oceňuje to, co děláme?

Možná je to tím, čím jsme si prošli, když člověk dlouho poslouchá hlavně to, co dělá špatně. Začne časem pochybovat i o upřímných komplimentech.

A přitom někdy stačí jen na chvíli vypnout obranné mechanismy... a dovolit si říct: DĚKUJI!!!

A tak jsem si včera dovolila udělat něco, co jsem dřív moc neuměla.

Přijmout pochvalu.

Pochvalu od druhého autora.

A večer přišla další od člověka, který dlouhé roky vedl server s povídkami.

Ještě jednou vám oběma moc děkuji.

Vykouzlilo mi to úsměv na tváři a hlavně podpořilo víru, že jdu správným směrem.

Najednou jsem si uvědomila, že si plním sen, který jsem v sobě nosila už jako malá holka.

Vždycky jsem chtěla psát a vytvářet příběhy. Přenést do vět mou bujnou fantazii a jednou vydat vlastní knihu. To jsem tenkrát netušila, že hodně z toho bude z mého sci-fi komediálního života.

Poslední měsíce se ten sen začíná pomalu skládat. Píšu povídky a dokončuji knihu.

Dokonce jsem sebrala odvahu dát svým příběhům i vlastní hlas. Začala jsem nahrávat audiopovídky. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu lidem vyprávět své příběhy... nejen perem, ale i hlasem.

A když mi pak někdo napíše, že u nich zavřel oči a měl pocit, jako by tam byl se mnou... je to nepopsatelný pocit.

Možná jsem opravdu našla svůj vlastní rukopis.

Nejen v psaní, ale i v životě.

A vlastně jsem poděkovala i svému bývalému i všem těžkým obdobím, kterými jsem si musela projít.

Na chvíli ve mně umlčely tu holku, která věřila, že je dítě štěstěny.

Ale jen na chvíli, protože právě tehdy se zrodila Kim Red.

Žena, která se už nebojí psát srdcem, bez filtru...

A víte co?

Ty pochvaly...

Ty jsou možná větší výhra než tisíc zhlédnutí nebo stovky kreditů, protože čísla jednou zmizí, ale když vám někdo řekne: „Obdivuji tě za to, jak umíš zachytit lidské emoce.“

To už se nepočítá v číslech, to se ukládá někam mnohem hlouběji.

A moje srdce?

To jsem nezavřela.

Jen jsem se konečně naučila chránit ho.❤️

Jak to máte vy?

Umíte přijmout pochvalu?

Umíte říct NE, aniž byste měli výčitky?

A plníte si svoje sny... nebo na ně pořád čekáte?

Vaše Kim_red.writes