Introvert vs sociální fobie

Přijde mi, že se slovo introvert používá úplně stejně blbě jako výraz hodný chlap. Když někdo řekne „hodný chlap“, často tím nemyslí člověka, který je laskavý a férový, ale spíš chlapa, co neumí říct ne, nechá si srát na hlavu a je všem pro prdel. A tak nějak mi přijde, že Se používá slovo introvert jako univerzální výmluvu na všechno. „Jsem introvert, proto neumím oslovit holku.“ „Jsem introvert, proto se bojím lidí.“ No kurva... fakt?

Já se za introverta považuju odmala. Teda spíš mě tak označilo okolí a já jsem zjistil, že mi to vlastně sedí. Pokud jsem dobře pochopil Junga, tak introvert není člověk, který neumí komunikovat. Je to člověk, který je víc zaměřený dovnitř, na vlastní myšlenky a prožívání. A to na mě sedí jak prdel na hrnec. Když jsem ve větší skupině lidí, nemám potřebu se překřikovat a vyprávět historku o tom, jak jsem jednou lezl v hotelu po střeše, když jsem chlastal moc dlouho u bazénu a klíč od pokoje mi nestačil k otevření dveří dole a netrefil jsem správný střešní okno a vlezl do postele bratrovi manželky a... prostě nepotřebuju. Klidně tam sedím, poslouchám a pozoruju. Ty povrchní rozhovory mě sice jednou za čas baví, ale neumím je sám moc vést. Zato když sedím s jedním člověkem, ideálně s jednou sympatickou ženou, tak klidně prokecáme několik hodin a já jsem úplně ve svým živlu.

Proto mě vždycky pobaví, když někdo napíše: „Jsem introvert, proto mám problém se seznamovat.“ Já si říkám... a není to náhodou něco jiného? Třeba strach z odmítnutí, málo zkušeností, plachost nebo sociální úzkost? Nejsem psycholog, takže nikoho nehodlám diagnostikovat, ale přijde mi škoda schovávat všechno pod tuhle nálepku. Zítra jdu třeba na rande s jednou amatérkou (ok, když nad tím přemýšlím, asi bych byl nervózní, pokud bych ji měl potřebu dostat do postele, protože v ní ležím dlouhodobě sám, si už moc neumím představit). Budeme tam dva a to je prostředí, které mi vyhovuje. Kdyby mě někdo pozval na sraz stovky Amatérů, tak bych se na to asi vysral. Ale kdybych věděl, že tam jdu s někým, koho znám, tak bych to nejspíš dal úplně v pohodě.

Možná je problém prostě v tom, že spousta lidí měla málo příležitostí naučit se fungovat mezi lidmi. A to není urážka, ale zkušenost. Můj pes byl taky ze začátku úplnej debil. Štěkal po psech, po lidech, nejradši by sežral všechno, co se hýbalo. Nebyla to jeho vina, ale moje. Málo jsem ho socializoval. Tak jsme na tom začali makat a dneska je z něj celkem normální pes. A někdy si říkám, že s lidma to možná funguje podobně. Když se budeš celý život schovávat doma a každou nepříjemnou situaci omluvíš tím, že jsi introvert, tak se hovno změní. Když ale začneš pomalu sbírat zkušenosti, možná zjistíš, že nejsi žádný asociální exot. Jen ses to zatím prostě nenaučil. A to je podle mě kurva lepší zpráva, než si říct „takový už prostě jsem“ a do konce života se za to schovávat.

Tvl to zní zase nějak moc poučně a namachrovaně. Prostě jsem chtěl jen říct, že mám ze sebe radost, že ikdyž jsem sám dřív spadal spíš do kategorie sociální analfabet, tak jsem se přesunul do kategorie introvert :) a vlastně mám občas potřebu nakopnout mě podobné (né do koulí), dobře mířenou ranou k posunu vpřed :) Takže milé děti, tedy introverti, nebojte se vlka, či bobra nic a prostě pracujte na sociálních interakcích i mimo sociální sítě :) Pokud se bojíte moc, tak chlastejte, sbírejte zkušenosti... co se může stát? Tak třeba budete mít jako já historku o tom, jak jste omylem vlezli do cizí postele. Ale věřte mi, i to se dá přežít :)