Konečně konečné druhé housle

Byť to může být moje konečná labutí píseň, tak už je třeba postavit se tomu extrémistovi ve mně. Říct mu: „Stačilo!“ A nechat ho jednou provždy v propadlišti dějin. Tak a dost bylo jinotajů a teď už k věci.

Většinu svého partnerského a posléze i manželského života jsem existoval dvakrát. Využíval jsem vztah jako bezpečnou celu, ze které jsem si našel vždy pokoutně cestu ven a pak ještě pokoutněji i cestu zpět dovnitř. Nedokázal jsem odejít, ale ani naplno zůstat. Tak ubíhaly roky, vyzařovalo ze mě něco, co mi do života přitahovalo ženy, ženy zadané, vdané... Tedy ve stavu partnerském a později i stavu manželském, stejně jako jsem byl já, a stejně tak byly jako já většinou i v roli rodičovské. Některé byly odsud, jiné z mého okolí. Milovaly mě, já miloval je, ony mě chtěly jen pro sebe, ale já nedokázal odejít a opustit ten svůj vztah, svou rodinu.

Láska byla mocná čarodějka, ale nedal jsem jí nikdy šanci vyhrát. Teď mám možnost zažít to z druhé strany (konečně, díky karmo, tak nějak jsem tuhle zkušenost a lekci potřeboval)... základní rozdělení rolí je stejné, ona je zadaná, ale tentokrát je poprvé něco jinak. S ní už zapadlo úplně vše, dokonce i doma už mám konstelaci takovou, kdy vím, že zvládnu odejít. Garsonka už čeká, až se do ní nastěhuji, nájem už si platím. Kupní smlouvu na byt pro ženu a mého potomka už snad brzy dotáhnu. Ještě nikdy jsem nebyl tak blízko konci, byť jsem ten vztah ukončil už několikrát, ale vždy se vrátil, a to je ten bludný kruh.

Ten kruh jsem si prokládal tantrou, naučil se dokonale rozumět svému tělu a přišel na způsoby, jak dokonale uspokojit opačné pohlaví duševně i fyzicky... Novinkou v tom, co se teď děje, je, že poprvé nejsem lepší než partner té, která mě miluje a kterou miluji já. Novinkou je, že tentokrát jsem to já, kdo miluje víc... Poprvé jsme si však s partnerem mé milované rovnocenní. Vím, že jsou oblasti, kde vedu a kterým je dedikována tahle stránka, ale pak je tu to ostatní a tam jsme si kvit a velmi podobní; navíc ona je na rozdíl ode mě stále jen ve vztahu a bez dětí. To jsou sice další důvody, proč je pro mě tak přitažlivé být s ní, ale jí to staví před Sofiinu volbu, kterou dělat nechce, a myslím, že ani nikdy neudělá. Tohle budu muset jednoho dne rozseknout já, což bude znamenat, že to velmi pravděpodobně nedopadne tak, jak bych si přál...

Mám rád pestrost své životní bonboniéry, takže to beru jako šanci prožít si to, co jsem působil všem těm, které byly před ní, a zároveň zajímavou výzvu. Poradí si s tím moje ego? Uklidňuje mě vědomí, že ta šance na to, že by to vyšlo tak, jak bych si přál, je malá. Takže tak trochu využívám převozníka ještě předtím, než by mělo být kam převážet. Chci dát alespoň jednou šanci lásce, aby vyhrála. Byť to skutečně povede k mojí přezdívce a nakonec mi nejspíš zbyde jen samoty zlomek.

Nejhorší na tom všem je vědomí, že to o mně ví tolik lidí; tolik lidí ví, jak prázdné je mé manželství a co vše jsem mu prováděl. Přesto nějakým zázrakem stále drží, žije a doposud přežilo vše, a ačkoliv pro něj chystám další rakev, ta jeho nezlomnost je obdivuhodná. Je tedy dost podpořená mojí schopností natolik ohýbat čas a realitu, že není možné poznat, co je pravda. Nakonec mě vše dovede k etické couře, k myšlenkovému konstruktu, kdy lidé mohou svobodně dělat a říkat, co chtějí, a přitom respektují volbu a vůli těch, kterých se to týká... Ta svoboda je lákavá, konsenzuální nemonogamie, jak krásně to zní. Škoda, že to není reálné; moje vztahy mě naučily nežárlit a to je velký dar a předpoklad pro to tohle téma ustát, ale na to bohužel člověk nemůže být sám... Takže se vracíme zpět ke společensky tolerovanější a v mém případě mnohem reálnější sériové monogamii. Třeba jednou naleznu kus svého štěstí a třeba aspoň dojdu zcelení mé duše, mojí osobnosti. We will see, jak praví klasička... Každopádně je jisté, že se budou dít velké věci.