Stařec a Písklata

"Rádi bychom ty mladší z vás pozvali na naší doposud největší akci."

...mladé neporchcané maso pěkně pohromadě? Dychtící po moudrých a
zkušených domínantech, kteří budou jenom bohorovně odklepávat doutníkový
popel do dlaní oddaně dychtivě slova hltajících štíhlých a divokých
dívčat?
"Pokud Písklata působí jako skupina mládežníků, je to to nejlepší, čeho jsme mohli dosáhnout!"
"A jak staří lidi juž nejsou Písklata?"

"To je individuální.. ale obecně nad třicet :) Ikdyž každé pravidlo
má své výjimky a někdy zatáhneme i někoho ze stařešinů jako hosta."
"Na vstupu bude tento obrázek a pokud se usměješ, tak tě pošlou ven:" s obrázkem MC-kasety a tužky.

Nostalgicky se pousměju. Měl jsem jako jeden z mála na intru
kaseťák ze železnými převody, ještě NDR a to do zásuvky, ne jenom
walkmana, takže si ke mně chodili přetáčet kasety i čtvrťáci mazáci .

No, každá radost něco stojí a ten úsměv je mojí kletbou, která mne
právě teď vydědila, nebudu účasten na Písklecích radostech.
A
přitom v časných devadesátých letech explodovala Pandořina skříňka
(pomněte -- jaká je pointa? Pandořinu skříňku přeci nejen otevřeli...
oni ji zavřeli hned poté, co se z ní rozletěly do světa všechny strasti a
bědy světa, jenomže to krásné už z ní vyletět nestihlo: když tedy šahat
do nějaké Pandořiny skříňky, tak nikdy ne zbaběle, napůl, nýbrž vždycky
na jeden nádech se zaťatými zuby naplno! Jinak je z toho potom
takovejdle průser.)
Pandořina skříňka vystlaná revolučním sametem ejakulovala svým semenem, které vzklíčilo a vydalo svoje plody.

Za našich časů, kdy jsme byli dle rodných listů mladí my, ta setba
teprve zaínala klíčit a nikdo se nebál toho, co z ní vyroste.
Za
našich časů jsme si užívali těch několika drobků dobrého, co z
Pandořiny skříňky stihlo vypadnut, než byla zbaběle zavřena.
Šíleli jsme po drobcích možností, jakými by dnes asi už kdekdo pohrdl.

Všechno se opakuje, jenom kulisy a tlačítka na nástrojích se mění:
taková kaseta se zpěvákem povýšeným námi na boha přetáčená o hodinu
občanské výchovy na tužce je totožná s tibetským motlitebním mlýnkem,
kdy roztáčíme motlitby napsané na papírku pěkně po směru času a modlíme
se mechanicky, kličkou a rukojetí, namísto srdcem.
No nekrčte
ten nos, vy dneska všechno děláte srcem a naplno? Nebo na fejsbůčku
někomu "pomůžete" tím, že kliknete lajk jeho prosbě?
Semeno
vystříklé z Pandořiny skříňky oplodnilo svět už kdysi dávno, v mýtickém
rákosí času, kterým se prodírají dějiny. Nic nového pod Sluncem. Mění se
jenom kulisy a tlačítka.
Na elektrošokátkách byly před dvaceti
lety tlačítka vyřezávaná bakelitová, před deseti odlévaná plastová, dnes
se to koupí v GMelectronikovi odlité v Číně. Ale dívčina připojená na
konci těch drátů má pořád stejně dychtivý výraz směsi strachu z toho, má
přijít a strachu z toho, žeby to snad, nedej bože, nepřišlo!
To jenom vloni krásné listí už letos tlí pod stromem.
Možná nespravedlivé, leč je to přirozené.

Otevřel jsem net, nalistoval náš inzerát.
"Hledáme veselé, zvědavé a upímné dívče..."

Zamyslel jsem se. Znovu jsem prožil Zlatá Devadesátá. Hippíky Sítě,
se kterými jsme dokázali vést strhující debaty přes tři servery
šestnáct hodin denně a dodnes z těch dob znám některá idéčka líp, než
kdbych je snad někdy v životě potkal jako lidi.
Slyšel jsem tichounké praskání, jak mi kornatěly tepny.

Cítil jsem odliv rozumu v mozkovně a slyšel ticho, které se
rozhstilo namísto telecích nápadů a hovadin, které jsem furt vymejšlel z
nerozumu, na truc rodičům a světu navzdory.
Rodiče jsem už roky neviděl a neskutečně mě vytáčí můj syn stejnejma kravinma, jaký jsem jim dělal já.

Jsem stár. Jsem stár, stár... jsem superstáááár...
Svět se nemění, mění se jenom kulisy a tlačítka na ovladačích.

Vydechl jsem smutně a rezignovaně, sklonil jsem hlavu mezi skleslá ramena... a přepsal text:
"ZAUČÍME veselé, zvědavé a upímné dívče..."

-----------------------------------

( z rubriky zPátečník:
http://eleferno.cz/index.php/cz/clanky-2/blogy/77-zpatecnik/1363-starec-a-pisklata )