víla

Sobotní ráno. Sluníčko za oknem láká: Bude hezký den, dneska by to šlo. Mohl bych vyrazit na jeden ze svých „pokladů“, který mám už dlouho vyhlídnutý.

Beru batoh a GPSku a autobus mě odváží do srdce Českého středohoří. Vystupuju z autobusu,
nadechuju se a rozhlížím. Nalevo Lovoš, napravo Milešovka a to sluníčko tak příjemně hladí po těle…

Zapínám GPSku a zadávám souřadnice mého cíle. Satelity naskakují a já vyrážím na cestu. Míjím poslední domky a už ho vidím – šipka azimutu ukazuje neomylně na malý ostrůvek uprostřed pole. Posledních pár desítek metrů se musím probrodit tím zeleným
„mořem“. Ještě pár metrů, kolem křoví a tam…

Jista si svou samotou, leží tam na dece, nahá, jako víla… Měl bych odejít, ale nohy mě
neposlouchají. Jen zírám na tu krásu…

Už si mě všimla. Kouká na mě. Spíš pobaveně, jak tam stojím s otevřenou pusou… Mám pocit, jak ze mě všechno padá – batoh, kalhoty,
tričko… a hlavou mi letí jediné: „Slečno, je vedle vás místo?“

A to sluníčko tak příjemně hladí po těle…