Mým přátelům...

Pojď ke mě, mé rameno je Ti k dispozici. Polož si na něj hlavu a nic neříkej. Není třeba nic říkat. Klidně plakej,mě to nevadí,jsem tady pro Tebe. Od toho přátelé jsou... Vezmu Tě kolem ramen a pohladím po vlasech. Já vím,život je někdy krutý,ale horší jsou lidé. Někteří obzvlášť... Není nic snazšího než anonymně útočit a škodit...

I pro Tebe tady jsem,vím že máš trápení doma,děti jsou stále nemocné,nemoci se vracejí a začínáš být bezradná. I pro Tebe tady jsem...

I pro Tebe,vím že máš vážné existenční problémy,ale jsi hrdá si říct o pomoc. Příjdeš si hrozně sama,ale nejsi ,máš nás...

Jsem tady i pro Tebe,dlouho se potýkáš s tím odsud odejít. Nemáš motivaci zde zůstat,třebaže tady máš přátele. Bojíš se,aby nebyli cílem útoků,protože se Tě zastali... Nebojím se. Jsem Tvůj přítel a neodvratím se od Tebe zády... Tak klidně plač,jsem tady pro Tebe...

Jsem tady i pro Tebe,proto abych Tě vyslechnul,podpořil a případně poradil,nebo pomohl.

Třeba budeme plakat oba,protože jsi mě podpořila minulý týden. Moc jsem to potřeboval,když jsem byl s dcerkou v nemocnici. Bál jsem jsem se o ní. Bál jsem se víc, než ona sama. Věděl jsem o tom zákroku mnoho,věděl jsem,že to je běžný zákrok,ale přeci jen... Anestezie,možná rizika... Je to mé dítě. Můj andílek,ikdyž křížený s čertem...

Ležel jsem s ní na nemocničním lůžku a koukali jsme na pohádky. Pak přišla sestřička a dala jí nějaký sirup. Věděl jsem,že po něm bude už vláčná a oblbnutá. Trvalo jen několik chvil a začala mi dávat otázky,ze kterých jsem byl vedle. Můj malý andílek byl jako opilý a mlel takové ty krásné moudra. Pak přišla sestřička svlékli jsme andílka do naha a přikryli jí peřinou. Odbrzdili jsme postel o odváželi ji z pokoje. Projeli jsme oddělením ven na chodbu. Jen několik kroků a stáli jsme přede dveřmi s nápisem operační sál číslo 3,4... Přistupuju k andílkovi a hladím jí po vlasech. Dávám jí pusu na čelo a do ucha jí šeptám "Miluju Tě..." usměje se na mě. Musím to šeptat,protože bych to nedokázal říct nahlas,tak moc mám stáhnuté hrdlo. "Taky Tě miluju.. " odpovídá tím svým legračním jakoby opileckým hlasem. Líbám ji ještě na dlaň ruky za kterou jí držím.

Zvonek... Dveře se otevírájí,držím pelest postele nechci ji pustit dál. Najednou na mě ty obavy a strach dolehly naplno... Andílek se na mě kouká a usmívá se. Postel vjíždí dovnitř. Mávám jí a už nejsem schopen slova. Otevírají se dveře uvnitř a vychází sálová sestra s rouškou na ústech a šátkem na vlasech. Ptá se jí jak se jmenuje a má velmi milý hlas. Brano pomalu zavírá mé dveře a já cítím,jak mi po tvářích stékají slzy. Nemohu je zadržet... Ještě vidím jak andílek projíždí jinými dveřmi pryč... Mé dveře se zabouchávají a já najednou stojím před nimi úplně sám. Tak hrozně sám... Otírám si slzy otáčím se a jdu rovnou k oknu. Za mými zády procházejí lidé a jsem rád,že mě nevidí. Venku prší a je smutně. Nejen venku,ale hlavně ve mě. Vytahuju mobil a chci volat ženě. Nejsem ale schopen hovoru. Teď ještě ne. Nakonec píšu smsku. Jen několik vteřin nato mi zvoní mobil. Volá mi žena. Chvíli držím mobil a přemýšlím jestli ho zvednout... Zvedám ho. Několik slov a slyším jak žena potahuje. Jsem rád že musím šeptat,ať to není slyšet na celou chodbu. Taky pláče... Najednou se mi ulevuje,že už na to nejsem sám... Domlouváme se,že jak se probere z narkózy,tak jí s andílkem zavoláme. Sedím venku na chodbě před sály a čekám. Tlačím hodiny očima ,ať už je po všem. Vychází sestra a posílá mě na oddělení,na dospávací pokoj,kam mi andílka přivezou. Přešlapuju na chodbě a čekám. Vyhlížím ji. Za několik okamžiků mi ji přivážejí. Spinká... Dostávám instrukce,že jí musím hlídat ať spinká na boku dokud se neprobere. Sedím u ní... Hladím jí po vlasech a sleduju kapačku.

Kap,kap,kap,kap,kap... Kape v přesném intervalu,na monitoru vidím tep srdíčka,je těsně pod sto... Hlídám její spánek,otírám její sliny,které jí tečou z úst... Po nějakém čase se probírá,je neklidná a plače. Konejším ji trpělivě a hladím po vlasech. Stále dokola se mě ptá,kde je a kdy půjdeme domů. Stále ji to opakuju a konejším jí. Stěžuje si na bolest a pláče. Příchází sestřička a doktorka. Krátká konzultace a stříkačka do kapačky. Několik vteřin a andílek se zklidňuje a usíná. Shrnuju jí z obličeje pramínky vlasů a dávám jí je za ouško. Musím se usmát tomu ,jak spí. Má napůl otevřené oči a přesto spí...

Beru mobil a píšu ženě...

Pak už to jde rychle,převoz na normální pokoj,dávám jí po lžičkách pít. A povídáme si. Bolí jí to,ale snažím se to zamluvit a rozveselit jí. Lehám si k ní na postel a pokládá mi hlavu na rameno. Jsem rád,že už je zase u mě. Můj malý andílek...

Pak Ti píšu,že už jsme po zákroku a na pokoji. Jsi ráda,že jsme v pořádku. I já jsem rád. Jsem rád,že jsi mě podpořila... Od toho přátelé jsou....
Tak klidně plakej,já Ti rozumím...

Fred