Jo, půjde to

Ano, určitě to půjde. Nepatrně jsem si to včera vyzkoušela a už – věřím.

Svému tělu jsem rázně sdělila, že když Ono mě trápí, já se nedám a budu bojovat. Uvidíme – kdo z koho. Jestli vyhraju Já (což momentálně nevím, jak definovat to tzv. Já) anebo Ono. I když ono to možná není to tělo, ale ty potvory choroby, co ho přepadly a usadily se v něm, drží se a nechtějí pustit.

Ta moje fyzička je vážně na tom dost bídně a už mě to i děsí. Ne že bych dříve byla nějak sportovně založená, mým největším úspěchem byl skok daleký v šesté třídě něco přes čtyři metry, díky čemuž mě tehdy třídní přihlásila na atletické závody, a pak na gymplu, kdy jsem v hodině tělocviku v běhu na 2500 m byla první a šanci předběhnout mě neměly ani naše zdatné atletky. V té době jsem uběhla alespoň čtyři kilometry (a dodnes mě mrzí, že jsem s tím klukem-běžcem, kterého jsem náhodou při svém běhání potkala, nezačala běhat … jsem prostě plachá a nesmělá).

Nebyla to dřív žádná velká sláva, ale současnost ………………………………. kdy zvládnu běžet v kuse maximálně 40 vteřin a výstup do malého kopce mé plíce nevydejchaj a já se skoro hroutím k zemi………………………….. s tím už musím něco dělat.

Ne, tělo, neplakej, je to nutné. Neposlouchej doktory a nemoci, zvládneme to spolu. Budeme postupovat po malých minikrůčkách a ono to půjde. Včera večer jsem to zkusila a už – věřím.

Šly jsme večer s nejmladší dcerou poslechnout si do jedné malé hospůdky irské písně a napadlo mě zkusit běžet. Měla jsem na sobě kabát, kalhoty a kozačky, avšak když člověk něco chce zkusit, neměl by se vymlouvat. Můj běh byl sice pomalejší než rychlá chůze a těch 40 vteřin bylo úplně na hranici největšího výkonu, ale … nevzdám to. Stačí jen vydržet, pečovat o své nohy a vydržet.

Sice jsem plánovala začít, až teplota vystoupí nad 10 stupňů Celsia, ale když moje nejstarší dcera může běhat za polárním kruhem, proč bych opatrně nemohla začít již teď tady v pásu mírném. Navíc – začít běhat v zimě má ještě jednu výhodu – je tma a nikdo mě neuvidí. :-)