Píšu, tedy nešukám

Když si tak přemýšlím (a občas mi skutečně mozek ještě funguje), k čemu je vlastně psaní blogů, tak mne napadá, aby pisatel čtenářskému okolí oznámil, co se mu honí hlavou. Možná by někteří namítli, že je to pro ně jen psychoterapie a určitě by se našli i takoví, kteří píši blogy místo seznamovacích inzerátů.

Pro mne to alespoň vše platí. Psaním zde si honím (triko), proplachuji si hlavu a pořád čekám, kdy už mi napíše ženská, co má chlupatá prsa. Nebo alespoň profesorka filosofie, jazyka českého či historie i hysterie. Jen pro ni si totiž šetřím svoje panictví.

Jenže pak si uvědomím, že jako popelář nejsem na vysoké úrovni pro chlupatá ženská ňadra. Navíc se od amatéra očekávají profesionální znalosti v oblasti sexu, pokročilé techniky zacházení s ženským tělem za účelem vyvolání série mokrých orgasmů a galerie plné plnících per. Nic z toho mi nebylo dáno do vínku.

Takže jen zamáčknu slzu a jdu si číst blogy ostatních a tiše závidět, jak si všichni šukají.

Sakra, proč tedy vlastně píšeme?